ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5790.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5790/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Schneider Electric Systems Czech Republic s.r.o. (dříve Ivensys Systems s.r.o.), se sídlem v Praze 5, Jinonice, U Trezorky 921/2, PSČ 158 00, IČO 28201361, zastoupené JUDr. Viktorem Petrusem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, proti žalované Key Industry Engineering Group, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Nusle, Mojmírova 1710/15, PSČ 14000, IČO 26154927, zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Tyršův dům – Újezd 450/40, o zaplacení částky 1 132 606 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 363/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2016, č. j. 19 Co 98/2016-129, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2016, č. j. 19 Co 98/2016-129, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. 1. 2016, č. j. 40 C 363/2014-111 soud prvního stupně zastavil řízení (I. výrok), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení (II. výrok), rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (III. výrok) a uložil jí zároveň nahradit náklady řízení vzniklé státu (IV. výrok). Odůvodnil své rozhodnutí nedostatkem pravomoci českých soudů. Uvedl, že v licenční smlouvě, kterou uzavřely, strany sjednaly jako rozhodné právo státu Delaware a pravomoc soudů tohoto státu řešit veškeré spory plynoucí z této smlouvy. Rozsudek soudů státu Delaware je v České republice vykonatelný. Pravomoc soudů tohoto státu je vhodnější, neboť české soudy účastníky sjednané právo neznají.
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením ve výroku uvedeným usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. Založil své rozhodnutí na tom, že ve vztahu účastníků chybí mezinárodní prvek, na který by dopadala úprava „zákona o mezinárodním právu soukromém“, účastníci tudíž pravomoc českých soudů vyloučit nemohou. Předmětem sporu je závazek z licenční smlouvy uzavřené v r. 2011 tuzemskými právnickými osobami.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Podle jejího názoru odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda se v daném případě jedná o spor s mezinárodním prvkem. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatelky v rozporu se zákonem a „nejméně“ s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2377/2012. Smlouvou, kterou účastníci uzavřeli 6. 12. 2011, byla poskytnuta podlicence k užití software, jehož vlastníkem je obchodní společnost se sídlem ve Spojených státech amerických, která poskytla licenci k užití programu žalobci. Žalobce byl v době uzavření smlouvy dceřinou společností zahraničních mateřských společností, smlouva byla sepsána v anglickém jazyce a platba byla sjednána v amerických dolarech. Žalobce byl navrhovatelem smlouvy. Podlicenční smlouva zakládá pouze odvozené užívací právo, osoba, které byla udělena, ji může obvykle poskytnout jinému pouze za podmínek sjednaných v licenční smlouvě. Dovolatelka usuzuje, že právo státu Delaware se užije pro posouzení vztahů plynoucích z licenční smlouvy uzavřené mezi žalobcem a vlastníkem software. Silný vztah podlicenční smlouvy ke Spojeným státům americkým plyne podle dovolatelky z jejích článku 10 a 11. Ve spojených státech mohou nastat skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, vztah účastníků je závislý na jiném právním vztahu, který se neřídí českým právem. Volba práva státu Delaware byla podle dovolatelky učiněna zcela v souladu s §86 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jen „ZMPS“), přičemž žádná z výjimek tam uvedených nenastala, případně podle §37 odst. 3 zákona č. 97/1963, o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále též jen „ZMPSaP“). Žalovaná navrhla usnesení odvolacího soudu změnit a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně.
Žalobkyně má shodně s odvolacím soudem za to, že se v dané věci o vztah s mezinárodním prvkem nejedná. Žalovaná se snaží konstruovat mezinárodní prvek uměle, pouze na základě svých domněnek a předpokladů o povaze ujednání mezi žalobkyní a třetí stranou a domněnek o americkém právním řádu. Argumentaci žalované hypotetickými nároky třetích osob souvisejících s případným porušením licenční smlouvy považuje žalobkyně jen za snahu oddálit plnění jejích závazků. Zdůrazňuje rovněž, že bylo-li by přesto namístě aplikovat zákon o mezinárodním právu soukromém, nebyla by zaručena vzájemnost, ta je totiž u státu Delaware zajištěna pouze ve vztazích týkajících se výživného k dítěti. Odvolací soud podle jejího názoru v rozporu s judikaturou nerozhodl, navrhuje proto dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. důvodné, protože odvolací soud se při řešení otázky existence mezinárodního prvku ve sporu (a s tím související otázkou pravomoci českých soudů) odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolání je tudíž také důvodné.
Podle obsahu spisu uplatnila žalobkyně nárok na úhradu licenčních poplatků plynoucí z licenční smlouvy uzavřené dne 6. 12. 2011, kterou, jak tvrdí, uzavřela „ na základě svého oprávnění k udělení sublicence“. Smlouvou udělila žalované nevýhradní a nepřevoditelnou licenci k užití v žalobě specifikovaných počítačových programů v České republice po dobu 60 měsíců za úplatu. Vlastníkem programů je společnost Invensys Systems, Inc. se sídlem v USA. Smlouva obsahuje volbu práva státu Delaware a dohodu o pravomoci soudů tohoto státu. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě namítla nedostatek pravomoci českých soudů s ohledem na ujednání obsažené v licenční smlouvě, jímž strany vyloučily pravomoc českých soudů. Žalobkyně ve své reakci na tuto námitku připustila, že licenční smlouva skutečně obsahuje jak volbu práva státu Delaware, tak dohodu o pravomoci soudů tohoto státu a uvedla rovněž, že volbu práva považuje za platně učiněnou, protože takovou podmínku pro udělení podlicence jí dal vlastník počítačových programů. Přesto však byla (a dosud je) přesvědčena, že strany pravomoc českých soudů vyloučit dohodou nemohly, protože ve sporu mezinárodní prvek chybí.
Mezinárodní prvek je podle předchozí i současné právní úpravy podmínkou užití zákona o mezinárodním právu soukromém (srov. §1 ZMPSaP, §1 ZMPS). Mezinárodním prvkem ve sporu a s ním související otázkou pravomoci českých soudů se Nejvyšší soud již zabýval například v usnesení ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1860/2015, nebo ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 183/2006. Ve svých rozhodnutích, opíraje se o závěry právní teorie (srov. Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé, 6. opravené a doplněné vydání, Doplněk, Brno, 2004, str. 17 a 18), uvedl mimo jiné, že o věc s mezinárodním prvkem jde tehdy, má-li soukromoprávní vztah, z něhož je v řízení uplatněno právo, v některém svém prvku vztah k zahraničí. Mezinárodní prvek v soukromoprávním vztahu je dán tehdy, jestliže je vztah k zahraničí u subjektu právního vztahu, u předmětu právního vztahu, u skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu nebo u právního vztahu, který právně souvisí nebo je právně závislý na jiném právním vztahu, jestliže se základní právní vztah řídí cizím právem. (Shodně srovnej též Pauknerová, Rozehnalová, Zavadilová a kolektiv, Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář, I. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR 2013, str. 5.)
V projednávané věci je podle obsahu spisu právní poměr účastníků právně závislý na jiném právním poměru; vztah mezi účastníky, v němž se žalobkyně domáhá úhrady licenčních poplatků za užití počítačového programu podle podlicencí smlouvy ze dne 6. 12. 2011, by nemohl vzniknout, pokud by žalobkyně na základě licenční smlouvy k témuž počítačovému programu uzavřené s vlastníkem práv (společností Invensys Systems, Inc.) nebyla oprávněna poskytnout sublicenci žalované. Nikdo ani netvrdí (ostatně nelze to ani rozumně předpokládat), že by se vztah z licenční smlouvy, upravující užití autorských práv vlastníka se sídlem ve Spojených státech amerických, řídil českým právem. Uzavření sublicenčních smluv vázal vlastník autorských práv (podle tvrzení samotné žalobkyně) na podmínku, že se vztahy z takových smluv vzniklé budou řídit právem státu Delaware. Přesto, že jsou obě strany českými právními subjekty, je tudíž v jejich vztahu obsažen mezinárodní prvek, který není dán jen a pouze jejich vůlí (tedy jen tím, že by zvolily rozhodné právo a zahraniční sudiště), ale je dán objektivně, tj. ve skutkovém stavu, z něhož vztah účastníků vychází. Tzv. objektivní mezinárodní prvek ve skutkovém stavu je tím prvkem, který zařazuje situaci pod dopad zákona o mezinárodním právu soukromém (srov. Naděžda Rozehnalová, Instituty mezinárodního práva soukromého, Wolters Kluwer, Praha 2016, str. 24.) Tento mezinárodní prvek v daném vztahu zároveň není zjevně zanedbatelný.
Smlouva, z níž spor vychází, byla uzavřena 6. 12. 2011, řízení v této věci bylo však zahájeno žalobou podanou až 11. 11. 2014, tj. v době účinnosti zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (účinnosti nabyl 1. ledna 2014), podle jehož §123 odst. 1 se vznik a existence právních poměrů a skutečnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti, včetně volby práva, posuzují podle dosavadních právních předpisů. Ustanovení tohoto zákona se použije i pro právní poměry vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti, jestliže jsou trvalé dlouhodobé povahy a dochází v nich k opětovným nebo trvajícím jednáním účastníků a skutečnostem pro ně významným po dni nabytí jeho účinnosti, pokud jde o taková jednání a skutečnosti.
Podle §123 odst. 2 ZMPS pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použijí i nadále ustanovení dosavadních právních předpisů o pravomoci českých soudů. To platí i pro řízení ve věcech uznání a výkonu cizích rozhodnutí a cizích rozhodčích nálezů ohledně podmínek pro jejich uznání a výkon.
Z těchto přechodných ustanovení plyne, že zatímco volba práva se bude ve smyslu §123 odst. 1, věty první, ZMPS posuzovat podle dosavadních předpisů (vztah z licenční smlouvy totiž, byť by byla uzavřena na dobu 60-ti měsíců, nepatří svou povahou mezi „poměry dlouhodobé a trvalé povahy“, mezi které důvodová zpráva k §123 ZMPS řadí vztahy mezi manžely, případně vztahy mezi rodiči a dětmi), pravomoc soudu v řízení, které bylo zahájeno po 1. 1. 2014, se posoudí již podle nové právní úpravy.
Podle §86 odst. 1, věty první, ZMPS (s přihlédnutím k §1 téhož zákona, jde-li o vztahy s mezinárodním prvkem) ujednáním stran v písemné formě může být ve věcech závazkových práv a v jiných majetkových právech sjednána i příslušnost zahraničního soudu. Podle §86 odst. 2 ZMPS jestliže byla sjednána příslušnost zahraničního soudu podle odstavce 1, je tím vyloučena pravomoc českých soudů; český soud však věc projedná, jestliže a) účastníci shodně prohlásí, že na ujednání netrvají, b) rozhodnutí vydané v cizině by nemohlo být uznáno v České republice, c) zahraniční soud odmítl se věcí zabývat, nebo d) ujednání o příslušnosti zahraničního soudu je v rozporu s veřejným pořádkem.
Odvolací soud vzhledem ke svému právnímu názoru, který zjevně vycházel z předpokladu, že mezinárodní prvek v daném vztahu chybí, se již (na rozdíl od soudu prvního stupně) nezabýval dalšími podmínkami uvedenými v právě citovaném ustanovení ZMPS, při jejichž splnění český soud věc projedná přesto, že strany dohodou pravomoc českých soudů vyloučily. Jeho právní posouzení není úplné, nelze je proto označit za správné, a je v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu shora citovanou. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v souvislosti s rozhodnutím o věci samé (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu