ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.838.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 838/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně IKMManagement, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Mánesova 813/4, IČO 28413032, zastoupené Mgr. Romanem Šťastným, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, proti žalované Brusel, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Vězeňská 116/5, IČO 26193973, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, o zaplacení částky 187 651,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 111/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2016, č. j. 54 Co 302/2016-50, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2016, č. j. 54 Co 302/2016-50, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 14. března 2016, č. j. 65 C 111/2015-32, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení části soudního poplatku žalobkyni. Soud prvního stupně vycházel z toho, že dne 1. ledna 2009 byla uzavřena smlouva o správě společnosti mezi společností Immobiliare Karlův Most, s. r. o., jako mandatářem a společností Brusel, s. r. o., jako mandantem, kterou mandant svěřil mandatáři správu své společnosti, jakož i nemovitostí, které společnost vlastní za podmínek uvedených ve smlouvě. Součástí této smlouvy o správě společnosti bylo také ujednání článku F, podle kterého „řešení všech sporů vzniklých na základě rozdílného výkladu nebo provedení ujednání v této smlouvě, bude předáno sboru rozhodců, snažících se spor urovnat přátelskou dohodou, přičemž tento sbor budou tvořit tři členové, dva z nich jmenuje každá ze stran a třetího, který bude sboru předsedat, jmenují dva předchozí. Rozhodnutí bude pro strany závazné, a tudíž se proti němu nebude možné odvolat s tím, že účastníci se od té chvíle vzdávají jurisdikce řádného soudce, příslušeného věcně a místně.“
Soud prvního stupně dále zjistil, že dohodou o postoupení práv a povinností ze dne 31. prosince 2009 společnost Immobiliare Karlův Most, s. r. o., postoupila svá práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o správě společnosti ze dne 1. ledna 2009 na společnost Immobiliare Karlův Most Management, s. r. o., která uvedená práva a povinnosti přijala. Společnost Brusel, s. r. o., s postoupením souhlasila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohodou o postoupení práv a povinností přešly na žalobkyni všechna práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o správě společnosti, a to včetně rozhodčí doložky sjednané v článku F smlouvy.
Soud prvního stupně tedy uzavřel, že mezi účastníky řízení je platně sjednána rozhodčí doložka a vzhledem k tomu, že žalovaná uplatnila námitku nedostatku pravomoci soudu při svém prvním úkonu ve věci, soud řízení podle §106 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. září 2016, č. j. 54 Co 302/2016-50, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť o zastavení řízení podle §106 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, aniž by nařídil jednání. Odvolací soud uvedl, že rozhodnutí podle §106 odst. 1 o. s. ř. je sice rozhodnutím procesním, nikoli rozhodnutím ve věci, k jejímuž projednání je nezbytné nařídit jednání podle §115 o. s. ř., avšak závěr soudu o tom, že věc má být projednána v řízení před rozhodci, se neobejde bez příslušných skutkových zjištění. Ke skutkovým zjištěním soud dospívá dokazováním (v případě, že nemůže vzít za svá shodná tvrzení účastníků) a dokazování provádí soud zásadně při jednání (§122 odst. 1 o. s .ř.), k němuž je třeba předvolat účastníky podle §115 odst. 1 o. s. ř., kteří mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny (§123 o. s. ř.). Jestliže tedy soud prvního stupně učinil skutková zjištění ohledně rozhodčí doložky z listin, aniž jimi při jednání provedl důkaz v souladu §129 odst. 1 o. s. ř., zatížil podle odvolacího soudu řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 1881/2011, z něhož vycházel.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Touto otázkou je dle dovolatelky to, zda je soud v případě, že při zkoumání podmínek řízení dospěje k závěru, že je zde neodstranitelný nedostatek podmínky řízení v podobě existence rozhodčí doložky, povinen nařídit jednání k provedení důkazů ke zjištění existence rozhodčí doložky a jejího obsahu za účelem následného vyhodnocení důvodnosti vznesené námitky nepravomoci obecných soudů.
Dovolatelka se ve své argumentaci zaměřila na to, proč závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 1881/2011, z něhož vycházel odvolací soud, nelze vztáhnout na projednávaný případ. Odvolací soud podle názoru dovolatelky nezohlednil odlišnosti řešeného případu od případu, o němž Nejvyšší soud rozhodoval v citovaném usnesení.
Dovolatelka hlavní odlišnost obou případů spatřuje v tom, že v řešené věci žádná ze stran nezpochybňovala platnost uzavření či existenci rozhodčí doložky, nýbrž žalobkyně v odvolání pouze polemizovala s názorem, zda je vůči ní v souvislosti s postoupením smlouvy o správě společnosti rozhodčí doložka účinná. Podle dovolatelky tak v řešeném případě nebylo nutné nařídit jednání, neboť soud se musel vypořádat pouze s tvrzením žalobkyně, že rozhodčí doložka je vůči ní neúčinná a že nedopadá na tento konkrétní spor, přičemž žalobkyně nerozporovala skutkovou otázku, zda došlo k ujednání rozhodčí doložky. V konkrétním případě se tak jednalo pouze o interpretaci a aplikaci právních norem, k čemu podle dovolatelky není potřeba nařizovat jednání, a to i s ohledem na hospodárnost řízení.
Dovolatelka rovněž poukázala na nejednotnost rozhodovací praxe odvolacího soudu při řešení této otázky a na potřebu vyjasnění této otázky dovolacím soudem. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že řízení zastaví a dovolateli přizná náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na nedůvodnost dovolání a na nepravdivost tvrzení dovolatelky ohledně toho, že platnost rozhodčí doložky žádná ze stran nerozporovala, a poukázala na to, že neplatnost rozhodčí doložky z důvodu její neurčitosti namítala v replice v řízení před soudem prvního stupně i ve svém odvolání. Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud postupoval zcela správně, když usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť k prokázání potřebných tvrzení měl soud nařídit jednání. Podle žalobkyně je dovolání žalované nepřípustné a dovolatelkou požadované řešení formulované otázka procesního práva je irelevantní, neboť její řešení bude záviset vždy na konkrétních okolnostech každého případu. Žalobkyně tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §106 odst. 1 o. s. ř. Jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci nebo rozhodčí komisí spolku, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají nebo že netrvají na projednání věci před rozhodčí komisí spolku. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.
Podle §115 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda je při uplatnění námitky nedostatku pravomoci soudu z důvodu existence rozhodčí doložky podle §106 odst. 1 o. s. ř. jednou ze stran nezbytné, aby soud nařídil jednání, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud sice ve svých závěrech odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 1881/2011, avšak závěry tohoto usnesení na řešenou věc aplikoval nesprávně. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vycházel z toho, že §115 odst. 1 o. s. ř. ukládá soudu nařídit jednání k projednání věci samé, a uvedl, že rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nedostatku podmínky řízení spočívající v tom, že není dána pravomoc soudu podle §106 odst. 1 o. s. ř., je rozhodnutím toliko procesním. Dílčím závěrem citovaného usnesení Nejvyššího soudu tedy je, že obecně lze procesní rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu, že je zde nedostatek podmínky řízení spočívající v uzavřené rozhodčí doložce, vydat bez nařízení jednání.
V konkrétním případě, který Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí řešil, ovšem bylo k závěru o existenci rozhodčí doložky nutné učinit skutková zjištění, které soudy obou stupňů učinily z listin, aniž by provedly dokazování, které se provádí podle §122 odst. 1 o. s. ř. při jednání. Stěžejní rozdíl mezi oběma řešenými případy spočíval v tom, že v případě, o němž Nejvyšší soud rozhodoval v citovaném usnesení, soudy nejprve musely učinit skutková zjištění o tom, zda vůbec smlouva, jejíž součástí byla rozhodčí doložka, byla uzavřena, neboť rozhodčí doložka byla uvedena v nabídce (objednávce přepravy) učiněné jednou ze stran. Závěr o tom, že postup stran vedl k uzavření smlouvy o přepravě, jejíž součástí byla rozhodčí doložka, pak soudy dovodily z objednávek přepravy a z nákladních listů k nim vyhotovených. Soudy obou stupňů v onom případě učinily skutková zjištění vedoucí k závěru o existenci rozhodčí doložky, aniž by nařídily jednání a provedly na něm dokazování.
V řešené věci naopak není sporu o existenci smlouvy o správě společnosti, jejíž součástí byla rozhodčí doložka, ani o existenci dohody o postoupení práv a povinností vyplývajících z předmětné smlouvy o správě společnosti, neboť ve vyjádření žalobkyně nezpochybnila skutková tvrzení žalované, pouze je jinak právně hodnotila z hlediska, zda rozhodčí doložka zavazuje i žalobkyni jakožto subjekt, který nabyl práva a povinnosti ze smlouvy o správě společnosti na základě dohody o postoupení. V tomto případě tedy nebyla pro závěr soudu o nedostatku podmínky řízení podle §106 odst. 1 o. s. ř. nezbytná skutková zjištění a odvolací soud měl postupovat dle dílčího závěru usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 1881/2011, že obecně vzato může soud prvního stupně vydat takové procesní rozhodnutí bez nařízení jednání.
Závěr, že k posouzení, zda zde není nedostatek podmínky řízení podle §106 odst. 1 o. s. ř., je nezbytné nařídit jednání, tedy nelze zobecnit a bez dalšího aplikovat ve všech případech. Je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem řešené věci, zejména k tomu, zda pro rozhodnutí o zastavení řízení bylo nutné učinit skutková zjištění pomocí dokazování (např. je-li sporná samotná existence rozhodčí doložky) či zda bylo potřebné pouze právní posouzení námitky jedné ze stran učiněné podle §106 odst. 1 o. s. ř. V neposlední řadě je nutné mít na zřeteli také to, zda postupem soudu nedojde k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
Vzhledem k tomu, že v řešené věci záviselo posouzení nedostatku podmínky řízení spočívající v existenci rozhodčí doložky pouze na právním posouzení vázanosti žalobkyně rozhodčí doložkou a nebylo nutné provádět dokazování za účelem skutkových zjištění, neboť o tom, že rozhodčí doložka byla ve smlouvě o spolupráci sjednána, nebylo mezi stranami sporu, nebylo proto nezbytné ani nařizovat jednání. Soud prvního stupně tedy nepochybil, jestliže o zastavení řízení rozhodl, aniž by nařídil jednání. Odvolací soud však ve svém zrušujícím usnesení, ačkoli vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, nesprávně uzavřel, že soud prvního stupně měl jednání nařídit. Odvolací soud ovšem nepřihlédl ke konkrétním okolnostem věci a ke skutkovým odlišnostem řešené věci od případu, jemuž se věnoval Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí, a nezohlednil ani dílčí závěr Nejvyššího soudu, že obecně vzato lze takové procesní rozhodnutí vydat bez jednání, jestliže není třeba zjišťovat potřebný skutkový stav pomocí dokazování, přičemž skutková zjištění může soud podle §120 odst. 3 o. s. ř. učinit také bez dokazování na základě shodných tvrzení účastníků.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelkou předestřená otázka procesního práva byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešena, a nejedná se tak o otázkou neřešenou, jak tvrdila dovolatelka. Odvolací soud ovšem pochybil při aplikaci závěrů rozhodnutí dovolacího soudu, čímž se od rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu k dovolání žalobkyně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s §243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu