ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.890.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 890/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Salzgitter Mannesmann Stahlhandel s.r.o., se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Rohanské nábřeží 671/15, PSČ 186 00, IČO 61061638, zastoupené JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, proti žalované dib s.r.o., se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Křížová 2598/4, PSČ 150 00, IČO 26500108, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, PSČ 110 00, o zaplacení částky 285 151,85 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 172/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2014, č. j. 2 Cmo 313/2013-759, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2014, č. j. 2 Cmo 313/2013-759, s výjimkou výroku pod bodem II, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2013, č. j. 4 Cm 172/2005-692, ve výrocích pod body I, V, VI a VII se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. května 2013, č. j. 4 Cm 172/2005-692, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 213 863,88 Kč s 3% úrokem z prodlení od 5. prosince 2004 do zaplacení a nahradila jí náklady řízení ve výši 17 385 Kč (výrok pod bodem I), v rozsahu nároku ve výši 2 495,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok pod bodem II), uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované částku 8 670 Kč s 8% úrokem z prodlení od 11. října 2005 do zaplacení (výrok pod bodem III), žalobu co do nároku žalované na zaplacení částky 26 010 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 8 670 Kč od 8. září 2005 do 10. října 2005 zamítl (výrok pod bodem IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body V, VI a VII).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva na dodávku zboží – vodících kolejnic pro posuvné skříňové dveře podle normy DIN 59 413. Žalovaná, která je výrobcem nábytku, nejprve zaslala žalobkyni dne 3. srpna 2004 poptávku, v níž objednávala předmětné zboží. Žalobkyně zaslala jako odpověď na poptávku mail ze dne 27. srpna 2004, v němž nabídla dodávku vodících kolejnic – C, dle DIN 59413/17118, s atestem 2.2, pozinkované, C 30x30x10x2 mm, délka 6 m. Žalovaná tento návrh akceptovala mailem ze dne 30. srpna 2004. Žalobkyně poté zaslala žalované potvrzení objednávky č. SHT4002454 ze dne 30. srpna 2004. Shora uvedená norma, byť již zrušená, dostatečně specifikuje vlastnosti výrobku a účastníci potvrzením objednávky dali podle soudu prvního stupně najevo vůli, aby zboží mělo vlastnosti touto normou stanovené. Tvrzení žalované, že žalobkyni byl předán vzorek kolejnice, a že tedy došlo k dohodě o předmětu plnění podle parametru vzorku vodící kolejnice s jezdcem, nebylo v řízení prokázáno. V řízení bylo dále zjištěno, že žalobkyně sjednané zboží žalované dodala dne 4. listopadu 2004 a jeho cenu vyúčtovala fakturou č. 51542075 na částku 285 151,85 Kč se splatností 4. prosince 2004. Žalovaná však zjistila vadnost dodaného zboží, když šíře vodící drážky C profilu neodpovídala, dodávku dne 9. listopadu 2004 reklamovala a vytkla žalobkyni vadu spočívající v tom, že vzdálenosti mezi konci C profilu kolísají mezi 7 a 10 mm, a dále, že šroub 8 mm se v drážce 10 mm, který se měl volně pohybovat, v některých místech do drážky vůbec neprojde nebo drhne. Poté, co žalobkyně reklamaci neuznala, žalovaná dopisem ze dne 10. února 2005 uplatnila vůči žalobkyni nárok z odpovědnosti za vady s výzvou k opravě vad ve lhůtě 10 dnů a následně dopisem ze dne 16. května 2005 odstoupila od smlouvy. Předmět plnění žalovaná uskladnila; za uskladnění uhradila J. T. částku 34 680 Kč, jejíž náhradu uplatnila jako vzájemný návrh vůči žalobkyni.
Soud prvního stupně se soustředil na zjištění, do jaké míry bylo poskytnuté plnění vadné s ohledem na skutečnost, že žalovaná odstoupila od smlouvy v rozsahu celé dodávky. Dodávka se sestávala z deseti balíků po 80 kusech, každý kus v délce 6 metrů. Již v předchozím řízení před soudem prvého stupně byl proveden důkaz znaleckým posudkem Ing. Zbyňka Hanuše, CSc., ze dne 7. listopadu 2006. Tento znalec z jednoho balíku odebral 6 profilů a zjistil, že z hlediska průchodnosti jezdce s kotevním šroubem jsou kolejnice funkční, jezdec bylo možno bez drhnutí protáhnout celou délkou profilů, což však neplatí u vzorku o délce 170 mm předaném žalovanou. Přesto dospěl znalec k závěru, že i tento dodaný vzorek vyhovuje tolerancím s tím, že se odchylky volných konců nepohybují na hranici přípustnosti.
V dalším řízení zadal soud prvního stupně znaleckému ústavu SVÚOM s.r.o. vypracování znaleckého posudku, jímž měl zjistit, z kolika procent vyhovuje dodávka vodících profilů objednávce, pokud jde o normu DIN a z kolika procent vyhovuje dodávka profilu objednávce, pokud jde o bezproblémové protažení šroubu M8, v jakém rozsahu došlo ke korozi povrchu styčných ploch vodící drážky a jak toto ovlivnilo výsledek zkoušky. K pojmu šroubu M8 zdůraznil, že šroub 8 mm neexistuje, tento pojem byl používán samotnou žalovanou v korespondenci o přípravě zkoušky a v jejím návrhu otázek pro znalce a také znalcem Ing. Hanušem v jeho posudku.
Znalecký ústav provedl zkoušku tak, že provedl měření na 10 kusech profilů z otevřeného balíku, stejně jako ze všech ostatních originálně zabalených balíků, a to na základě rozhodnutí soudu, které vycházelo z dohody účastníků o způsobu provedení zkoušky. Nedošlo k přeměření vzorků ze všech balíků z důvodu nesoučinnosti žalované. Znalecký ústav dospěl k závěru, že dodávka válcovaných profilů vyhovuje normě DIN 59 413 ze 75 % co do rozměrů šířky přírub C. Znalec dále měřil šířku mezery mezi přírubami, jakkoliv tato není normovaným rozměrem, a učinil shodný závěr o tom, že hodnocené profily umožnily bezproblémové projetí šroubu M8 v 77 % dodávky.
Soud prvního stupně posoudil smlouvu účastníků jako platně uzavřenou podle §409 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v níž sjednali, že zboží má splňovat parametry normy DIN 59 413 a také má splňovat požadavek, že se bude hodit pro účel ve smlouvě stanovený - tedy jako vodící kolejnice. Poukázal na §420 odst. 1 obch. zák., podle něhož je prodávající povinen dodat zboží v množství, jakosti a provedení, jež určuje smlouva, a musí je zabalit nebo opatřit pro přepravu způsobem stanoveným ve smlouvě. Soud prvního stupně uzavřel, že zboží dodané žalobkyní nesplňovalo požadavky sjednané v kupní smlouvě, a proto žalovaná platně odstoupila od smlouvy v části plnění, které nesplňovalo provedení určené ve smlouvě, tedy neshodovalo s co do parametrů s normou DIN 59 413 a nebylo vhodné k použití jako vodící kolejnice s ohledem na volný průjezd šroubu M8. Odstoupení od smlouvy pak posoudil jako platné v rozsahu 25 % dodávky. Nárok žalobce je po právu v rozsahu 75 %, tedy v částce 213 863,88 Kč. Ve stejném rozsahu – 25 % shledal soud prvního stupně oprávněným i žalovanou uplatněný nárok na zaplacení částky 34 680 Kč, což činí částku 8 670 Kč.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2014, č. j. 2 Cmo 313/2013-759, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil ve znění: žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 213 863,88 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 5. prosince 2004 do zaplacení a nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 17 385 Kč (výrok pod bodem I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV (výrok pod bodem II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem V ve znění, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ve věci vzájemného návrhu žalované (výrok pod bodem III), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body VI a VII (výrok pod bodem IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem V).
Odvolací soud se zabýval odvolacími námitkami žalované. Pokud se týká tvrzení žalované, že byl dohodnut předmět smlouvy podle předaného vzorku, pak odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil, že v poptávce žalované ze dne 3. srpna 2004 je zmínka o tom, že žalovaná (resp. svědek N.) doručí vzorek osobně. Jedná se však o jedinou zmínku o doručení vzorku. Namítané odchylky od normy DIN 59 413 se podle odvolacího soudu nepodávají z žádné korespondence účastníků související se vznikem kupní smlouvy. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení byla prokázána dohoda o předmětu plnění v parametrech normy DIN 59 413, a nikoliv s vlastnostmi vzorku či předlohy.
Námitky žalované vůči závěrům soudu prvního stupně ohledně rozsahu vadnosti dodávky žalobkyně odvolací soud nepřijal. Zopakoval závěry, které soud prvního stupně učinil ze znaleckých posudků, jimiž provedl dokazování, a potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně o vadnosti dodávky v rozsahu 25 % plnění, v tomto rozsahu byla i podle závěru odvolacího soudu dodávka vadná a žalovaný odstoupil v tomto rozsahu od smlouvy oprávněně. Pokud jde o spor mezi účastníky v označení šroubu, kdy žalobkyně trvala na označení šroub M8 a žalovaná tvrdila, že tím správným šroubem, o jehož bezproblémové projetí kolejnicím se jedná, je šroub o šířce 8 mm, odkázal odvolací soud na závěry soudu prvního stupně, který používal pojem šroub M8, stejně jako žalobkyně i znalec. Odvolací soud poukázal i na to, že šířka mezi přírubami není normovaným rozměrem a i samotné zkoumání týkající se bezproblémového projetí šroubu M8 vodícími profily žalobkyně bylo činěno nad rozsah prokázané dohody o předmětu plnění podle smlouvy, kde takový rozměr nebyl dohodnut a polemika o správnosti označení šroubu je nadbytečná.
K námitkám žalované ke způsobilosti znalce odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že bylo nezbytné jmenovat znalce se specializací na korozi, když její existence výsledky zkoušky projetí šroubu ovlivňovala. Výsledky měření nikdo z účastníků nezpochybnil, což žalovaná výslovně uvedla ve vyjádření ke znaleckému posudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení týkající se neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy jako celku, vyhodnocení závěru ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem s nesprávnou odborností a nesprávného postupu při měření vad vodících kolejnic.
Otázku způsobilou naplnit přípustnost dovolání položila dovolatelka takto: „Je možné při odstoupení od smlouvy, jež je učiněno v rámci práv vzniklých z titulu odpovědnosti za vady, odstoupit pouze od části smlouvy?“
Soudům obou stupňů dovolatelka vytkla, že měly aplikovat ustanovení §436 odst. 2 obch. zák. nebo §437 odst. 5 obch. zák., neboť odstoupení od smlouvy bylo žalovanou nepochybně učiněno podle některého z nich. V obou těchto ustanoveních je použita dikce „může kupující od smlouvy odstoupit“, nedává tudíž kupujícímu ani prodávajícímu na výběr, zda se odstoupení může týkat pouze vadných částí dodávky či celé dodávky zboží. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná odstoupila od smlouvy pouze ohledně vadné části dodávky, pak podle názoru dovolatelky nesprávně vyložil ustanovení §436 odst. 2, resp. §437 odst. 5 obch. zák. Současně se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 4560/2010, v němž dospěl k závěru, že ze slov „odstoupit od smlouvy“ lze dovodit, pokud nebylo ve smlouvě o dílo sjednáno plnění po částech, že objednatel je oprávněn při splnění stanovených podmínek odstoupit od celé smlouvy o dílo, nikoliv jen od vadně provedené části díla … Jestliže v daném případě žádné plnění po částech dohodnuto nebylo a dovolatelka jako kupující odstoupila od kupní smlouvy jako celku, je závěr odvolacího soudu o částečné neplatnosti odstoupení v rozporu s citovanými ustanoveními §436 odst. 2, resp. §437 odst. 5 obch. zák. Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval tím, zda by částečné plnění mělo pro žalovanou nějaký hospodářský význam, nebo zda byly dány nějaké jiné důvody pro pouze částečnou platnost odstoupení. Dovolatelka v napadeném rozsudku také postrádá řešení další otázky – zda vůbec soud může svým rozhodnutím o hmotněprávním úkonu, jakým je odstoupení od smlouvy, shledávat jeho částečnou neplatnost, tj. částečně měnit projevenou vůli kupujícího.
Odvolací soud podle názoru dovolatelky zatížil řízení procesní vadou, neboť postupoval v rozporu s ustanovením §127a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož měl přihlédnout i ke znaleckým k posudkům učiněným ve věci již dříve, které závěry posudku vypracovaného SVÚOM s.r.o., vyvracely. Tento znalecký ústav je veden v „oboru koroze a ochrana proti korozi“ a z pohledu žalované nedisponuje k zodpovězení otázky – „z kolika procent vyhovuje dodávka vodících profilů objednávce, pokud jde o normu DIN 59 413 a bezproblémové protáhnutí šroubu M8“ dostatečnou odborností. Koroze představuje problematiku související s chemickým složením vodících kolejnic, zatímco znalecký posudek měl být zaměřen na fyzikální vlastnosti jednotlivých vodících kolejnic, tj. na jejich skutečné rozměry.
Za vadný označila dovolatelka také postup měření kolejnic znalcem, když znalec vycházel pouze z jednoho konkrétního šroubu, jenž je přiložen k soudnímu spisu, a nebral tak v potaz normované rozměry šroubu M8, takže dospěl k absurdním závěrům, podle kterých by např. mezerou 7,7 mm měl být bezproblémově protažen šroub, jehož rozměr přesahuje 7,9 mm. Znalec provedl měření u vybraných kolejnic, vzorek přestavoval 12,25 % celé dodávky, nicméně učinil závěr o 800 kusech kolejnic. Soud, který tento závěr akceptoval, tak nezjistil řádně skutkový stav, neboť mu nebránilo nic, aby příslušná měření byla provedena u všech kolejnic.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání argumenty dovolatelky vyvracela. Podle jejího názoru napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného ani procesního práva, při jejímž řešení by se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo jež by byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jak se snaží žalovaná tvrdit. Dovolatelkou namítané zpochybnění odbornosti ustanoveného znalce k vypracování znaleckého posudku a nesprávné zjištění skutkového vztahu není řešením otázky hmotného nebo procesního práva. Podle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Žalobkyně nesouhlasí s argumentací dovolatelky judikátem, který se týká smlouvy o dílo, nikoliv kupní smlouvy, o níž v nyní projednávané věci jde. Poukázala na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu – ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. 1947/2013, v němž deklaroval: „primární zásadou je, že týká-li se prodlení pouze části celého závazku, lze odstoupit pouze od této prodlením dotčené části“. Žalobkyně se proto domnívá, že odvolací soud se od ustálené praxe dovolacího soudu neodchýlil. I kdyby dovolací soud shledal dovolání přípustným, není podle jejího názoru dovolání důvodné, neboť se uplatní režim podle §329 obch. zák., podle něhož je věřitel povinen přijmout i částečné plnění závazku, pokud částečné plnění neodporuje povaze závazku nebo hospodářskému účelu sledovanému věřitelem při uzavření smlouvy, jestliže je ve smlouvě vyjádřen nebo v době uzavření smlouvy dlužníkovi znám.
V nyní projednávané věci částečné plnění závazku neodporovalo, smlouva je výslovně nevyloučila (ostatně to ani žalovaná nenamítala) a nejde ani o nedělitelné plnění. Každý jeden bezvadný kus vodící kolejnice měl pro kupující nepopiratelný hospodářský význam. Žalobkyně se domnívá, že formální a neurčitá reklamace vad naznačují, že žalovaná po převzetí dodávky zjistila, že zboží nepotřebuje a účelovým odstoupením od smlouvy se snažila vyhnout úhradě kupní ceny. O tom svědčí i skutečnost, že žalovaná část dodaného zboží (19 ks) použila a nevratně poškodila (8 ks) a zbývající část dodávky naprosto nevhodným způsobem „uskladnila“ pohozením, na zcela volnou otevřenou plochu na louce, kde bylo přímo vystaveno po několik let působení povětrnostním vlivům.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, navrhla jeho zamítnutí jako nedůvodného.
K vyjádření žalobkyně zaslala žalovaná dupliku. K této duplice učinila žalovaná vyjádření. V těchto podáních účastníci setrvali na svých stanoviscích.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v§120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalované proto není přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, neboť tímto výrokem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV, kterým byla žaloba zamítnuta co do nároku žalované na zaplacení částky 26 010 Kč s příslušenstvím a na úrok z prodlení z částky 8 670 Kč od 8. září 2005 do 10. října 2005. Tímto výrokem bylo rozhodnuto o nároku se samostatným skutkovým základem, přičemž jde o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky žalované ohledně nesprávné odbornosti ustanoveného znalce k vypracování znaleckého posudku a ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu – měření kolejnic. Tyto námitky směřují ke zpochybnění správnosti skutkového zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, a jsou jimi rovněž namítány vady řízení. Dovolací soud však může rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen z hlediska právního posouzení věci, jak je zřejmé z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nikoliv z hlediska správnosti skutkových zjištění, kterými je vázán. K případným vadám řízení může přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání.
Dovolatelka v této části dovolání navíc ani nevymezila podle §241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle uvedeného ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné v části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, neboť odvolací soud v nyní posuzované věci rozhodl rozdílně od právních závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 4560/2010.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dospěl k závěru, že odstoupení dovolatelky od kupní smlouvy bylo platné pouze v části, v jejímž rozsahu byla shledána vadnost dodaného zboží s tím, že v rozsahu bezvadnosti zboží zůstává kupní smlouva nedotčena. Tento názor odvolacího soudu je podle dovolatelky v rozporu se závěry, které Nejvyšší soud přijal ve svém rozsudku ze dne 30. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 4560/2010. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí posuzoval platnost částečného odstoupení od smlouvy o dílo, které vykazovalo vady, jež objednatel reklamoval a zhotovitel tyto vady ve stanovené lhůtě neodstranil. Nejvyšší soud předně konstatuje, že není rozhodné, že v citovaném rozhodnutí byla posuzována platnost odstoupení od smlouvy o dílo, neboť podle ustanovení §564 obch. zák. při vadách díla platí přiměřeně ustanovení §436 až 441 obch. zák. o vadách zboží, závěry přijaté v citovaném rozsudku lze tudíž použít i pro nyní posuzovanou věc.
Dovolací soud v tomto rozhodnutí aplikoval ustanovení §437 odst. 5 obch. zák., z něhož mj. vyplývá, že nejsou-li odstraněny vady zboží ve stanovených lhůtách, může kupující mj. odstoupit od smlouvy. Z dikce zákona „odstoupit od smlouvy“ pak dovodil, že pokud nebylo ve smlouvě sjednáno plnění po částech, je objednatel oprávněn při splnění stanovených podmínek odstoupit od celé smlouvy o dílo, nikoliv jen od vadně provedené části díla.
Nejvyšší soud nemá v nyní projednávané věci žádných důvodů odchylovat se od svého shora uvedeného závěru. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by v kupní smlouvě účastníků bylo pro dodávku sjednáno částečné plnění. Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v dané věci, v kupní smlouvě žádné plnění samostatné části závazku dohodnuto nebylo, sjednána byla dodávka 5 920 kg vodících kolejnic určitých vlastností, žalobkyně zboží žalované dodala dne 4. listopadu 2004 a žalovaná toto zboží převzala. Nutno připomenout, že v dané věci se nejednalo o prodlení se sjednaným plněním, nýbrž o uplatnění práv z odpovědnosti za vady zboží. Ze stejných důvodů nelze v dané věci dovozovat z ustanovení §329 obch. zák., podle něhož je věřitel povinen přijmout i částečné plnění závazku, pokud částečné plnění neodporuje povaze závazku nebo hospodářskému účelu, že je možné odstoupit jen od části kupní smlouvy, jak se mylně domnívá žalobkyně, neboť toto ustanovení se rovněž týká prodlení s plněním závazku, nikoliv uplatnění práv kupujícího při dodání zboží s vadami, jako v dané věci. Ze stejných důvodů nelze uvažovat ani o analogické aplikaci ustanovení §347 obch. zák. upravující práva dlužníka nebo věřitele při prodlení s plněním pouze části splatného závazku.
Právní závěr odvolacího soudu, že tento její právní úkon byl částečně neplatný, je v rozporu s ustanovením §436 odst. 1 písm. d) či §437 odst. 5 obch. zák.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I není správný; protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud jej v tomto rozsahu včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení pod body III, IV a V [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle §243a odst. 2 o. s. ř. i rozhodnutí soudu prvního stupně v dotčených výrocích a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu