ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.107.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 107/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivany Tomkové ve věci žalobců a) nesvéprávného J. D. , b) M. D. , c) ) Ľ. D . , všichni zastoupeni JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem, se sídlem Praha 7, Strossmayerovo náměstí 977/2, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, o 849.417 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 16/2012, o dovolání žalobkyň b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2016, č. j. 17 Co 43/2016-290, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce a) se na žalované domáhal zaplacení celkem 307.913 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody na zdraví, kterou utrpěl v souvislosti s automobilovou nehodou způsobenou pojištěncem žalované. Celkovou částku představují jednotlivé náklady spojené s léčením, resp. udržením zdravotního stavu žalobce a) ve smyslu §449 obč. zák. Žalobkyně b) uplatnila vůči žalované celkem částku 143.716 Kč za péči o žalobce a) v období od března 2009 do června 2011 a jízdné za žalobcem a) od ledna do června 2011. Žalobkyně b) je sestra žalobce a) a jeho opatrovnice. Dále požadovala za péči o žalobce a) 150 Kč za hodinu péče, žalovaná jí proplácela částku 100 Kč za hodinu. Žalobkyně c) je matkou žalobců a) a b), uplatnila celkem částku 396.672 Kč za ošetřovatelskou péči o žalobce a) za období od března 2009 do června 2011, přičemž jí žalovaná platila 85 Kč za hodinu péče, žalobkyně c) požadovala částku 100 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 8. 2015, č. j. 38 C 16/2012-259, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) 127.485 Kč s příslušenstvím (výrok I), v částce 180.428 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), zamítl žalobu žalobkyň b) a c) v plném rozsahu (výroky III a IV), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a žalobci a) uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů státu (výrok VI). O skutkovém stavu nebylo mezi stranami sporu, žalobce a) utrpěl při autonehodě těžké poranění mozku, je ve vegetativním stavu a k udržení jeho zdravotního stavu je nezbytná každodenní soustavná ošetřovatelská péče, jíž mu poskytují žalobkyně b) a c). Spornou zůstala otázka účelnosti a nezbytnosti jednotlivých nákladů léčení vzhledem k udržení současného zdravotního stavu žalobce a), přičemž obvodní soud rozebral jednotlivé dílčí nároky žalobce a), určil, které považuje za oprávněné, a jejich úhradu žalované uložil, a které účelnými neshledal, a v tomto rozsahu žalobu zamítl. Ve vztahu k nárokům žalobkyň b) a c) uzavřel, že dle ustálené rozhodovací praxe má k uplatnění nároku na plnění v rámci osobní péče aktivní věcnou legitimaci pouze poškozený, nikoli osoba, jež osobní péči poškozenému věnuje. Žalobkyně tedy nemohou s úspěchem uplatňovat nárok na plnění ze strany žalované. Nadto soud zdůvodnil, proč by ani v případě aktivní legitimace žalobkyň nepřiznal nárok věcně, neboť žalobkyně obdržely na náhradě za péči o žalobce a) částky v maximální výši dle zákona o sociálních službách a žalobkyni c) je vyplácen i příspěvek státu na jeho péči.
K odvolání všech žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 17 Co 43/2016-290, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 6. 2016, č. j. 17 Co 43/2016-295, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavých výrocích III a IV o nárocích žalobkyň b) a c) a ve výroku V o nákladech řízení mezi žalobkyněmi b) a c) a žalovanou, a zrušil jej v části zamítavého výroku II ohledně nároku žalobce a) v rozsahu částky 139.397 Kč s příslušenstvím a v části výroku V o nákladech řízení. Odvolací soud shledal, že řízení před obvodním soudem bylo zatíženo vadou, neboť žalobce a) je osobou nesvéprávnou a k podání žaloby jeho jménem bylo třeba schválení opatrovnického soudu, jež dáno nebylo. Bude-li souhlas dán, bude se obvodní soud zabývat částí nároku žalobce a) za nákup závěsu pro nácvik chůze, jíž sice žalobce a) nebude schopen, avšak závěs lze užívat i pro vertikalizaci a transport žalobce na zem a na lůžko. Ve vztahu k žalobkyním b) a c) se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že náklady léčení může úspěšně uplatnit jen poškozený a nikoliv jeho rodinní příslušníci. Odvolací soud shrnul vývoj judikatury dovolacího soudu v otázce náhrady nákladů sloužících k udržení ustáleného zdravotního stavu a konstatoval, že změna judikatury se týkala pouze vymezení nároku na náhradu nákladů léčení, nikoli aktivní legitimace, tedy otázky, kdo je oprávněn takový nárok uplatnit. Osoba osobně pečující o poškozeného nevynakládá náklady na léčení poškozeného ve smyslu §449 odst. 3 obč. zák. Vyjádřil se rovněž k závěrům Ústavního soudu z poslední doby, jež tuto praxi shledal ústavně souladnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně b) a c) a namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pak vymezily dle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to otázky, kdo je aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu účelně vynaložených nákladů péče o poškozeného. Dle jejich názoru došlo vydáním nálezu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 870/14 k překonání dosavadní judikatury dovolacího soudu a ta musí být změněna dle nejnovějšího nálezu Ústavního soudu, který přiznává aktivní legitimaci k uplatnění nároku na náhradu nákladů péče o poškozeného osobě pečující, nikoli poškozené. Dle dovolatelek tento nález nebyl překonán ani pozdějším nálezem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2224/15. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 2. 6. 2016, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyň b) a c) není přípustné.
Jak je zřejmé z dosavadního průběhu řízení, poté co odvolací soud napadeným rozhodnutím zrušil zčásti rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc ohledně části nároku žalobce a) k dalšímu řízení, je předmětem dovolacího řízení nárok žalobkyň b) a c) na zaplacení částky 143.716 Kč, respektive 396.672 Kč, a to z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci a), který dovolání nepodal. Tato částka představuje náklady na osobní péči, již dovolatelky poskytují poškozenému.
Podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Podle §449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil.
Jak již ve svém odůvodnění uvedl odvolací soud, náhrada účelných nákladů spojených s léčením podle této úpravy představuje odškodnění za účelně a prokazatelně vynaložené výdaje spojené s léčením poškozeného, nejsou-li kryty z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Odvolací soud rovněž podrobně popsal, jakým vývojem prošel výklad dovolacího soudu ohledně nároku na náhradu za úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, a otázky aktivní legitimace k uplatnění tohoto nároku. Podrobným výkladem vývoje své judikatury se rovněž zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 786/2016, jenž uzavřel, že jak podle původní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tak podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2224/15, nárok na náhradu nákladů léčení (míněno v jeho širším pojetí) ve smyslu §449 odst. 1 obč. zák. náleží osobě trvale poškozené na zdraví v rozsahu účelně vynaložených výdajů na zajištění léčení či jiné potřebné péče, pokud není hrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění, případně z jiných veřejných zdrojů. Poskytne-li ovšem potřebnou pomoc vlastní osobní péčí o poškozeného či jeho domácnost třetí osoba, nemůže požadovat odměnu za vykonané činnosti, neboť ji zákon nepřiznává. Jestliže vzhledem k nesoběstačnosti poškozeného potřebný rozsah domácích prací a celkové výpomoci ze strany osoby blízké přesahuje běžnou úroveň rodinné spolupráce a solidarity, náleží nárok na náhradu přímo samotnému poškozenému bez ohledu na to, zda případně vypomáhající členy rodiny nějak honoroval. Tato rozhodovací praxe dovolacího soudu je reprezentována například zmíněným rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 768/2016. Konečně pak v této věci nejsou naplněny ani specifické okolnosti tzv. principu legitimního očekávaní, jak tomu bylo ve věci posuzované Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2224/2015, nic proto nebrání navázat na dosavadní judikaturu dovolacího soudu reprezentovanou především rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, a zčásti též rozsudkem publikovaným pod číslem 44/2015 Sbírky. Jednalo se o obdobný případ osob poskytujících osobní péči poškozené dceři a navrhujících změnu rozhodovací praxe právě s poukazem na nález ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 870/14, a dovolací soud rozhodl, že nárok na náhradu nákladů péče o nesoběstačnou osobu poškozenou na zdraví a o její domácnost náleží přímo poškozenému, nikoliv třetí osobě, která péči v potřebném rozsahu a nad rámec běžné rodinné spolupráce a solidarity osobně vykonává, aniž na ni vynakládá finanční prostředky.
Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nejsou splněny, neboť rozhodnutí Městského soudu v Praze je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť v řízení se dále pokračuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu