ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1216.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 1216/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci žalobce T. V. , zastoupeného JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem Prachatice, Kostelní náměstí 16, proti žalované České republice – Krajskému státnímu zastupitelství České Budějovice, se sídlem České Budějovice, Goethova 1949/2, zastoupené JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Piaristická 22/8, o 82.027,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 10 C 97/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2016, č. j. 7 Co 1734/2016-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 22. 7 2016, č. j. 10 C 97/2014-151, zamítl žalobu o náhradu škody v celkové výši 82.027,30 Kč s příslušenstvím a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce 16. 12. 2012 v 1:00 hodin uklouzl na zledovatělém povrchu přechodu pro chodce, přiléhajícímu k pozemku ve vlastnictví žalované, upadl a přivodil si zlomeninu pravé dolní končetiny s trvalými následky. Po skutkové stránce soud uzavřel, že žalovaná a technické služby města prováděly pravidelnou zimní údržbu mj. předmětného přechodu, a to konkrétně dne 15. 12. 2012 v rozmezí 10:00 až 18:00 hodin a dne 16. 12. 2012 v rozmezí 3:00 až 10:30 hodin. Dovodil, že věc je třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, avšak neshledal u žalované porušení prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák, nejsou tedy splněny podmínky odpovědnosti za škodu dle §420 obč. zák. Zdůraznil přitom, že obecná prevenční povinnost ukládá žalované udržovat komunikaci ve stavu, který nebude nebezpečný chodcům v daném místě a čase, taková opatření však byla učiněna. Nelze po žalované požadovat, aby v každém okamžiku vyloučila závadu způsobilou vyvolat škodu, neboť takový přístup by se rovnal objektivní odpovědnosti za škodu. Shledal rovněž účelnými náklady žalované vynaložené na advokátní zastoupení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, č. j. 7 Co 1734/2016-168, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s právním posouzením. Prevenční povinnost znamená pro žalovanou povinnost udržovat chodník ve stavu, který s ohledem na místní podmínky v zásadě umožní bezpečnou chůzi. Tato povinnost však není bez hranic a neplatí, že žalovaná musí udržovat přechod pro chodce v dokonalém stavu vylučujícím možnost uklouznutí chodce. Také odvolací soud shledal údržbu prováděnou žalovanou a technickými službami dostatečnou a odpovídající způsobu užívání přechodu v místě a čase. Žalovaná tedy neporušila prevenční povinnost a neodpovídá za vzniklou škodu. Připomněl rovněž, že i žalobce měl přizpůsobit pohyb na přechodu pro chodce svému stavu, počasí a noční době, neboť prevenční povinnost stíhala i jeho. Za účelné náklady řízení vynaložené žalovanou, která je organizační složkou státu, vybavenou dostatečným personálem k hájení zájmu státu v této věci, shledal odvolací soud pouze paušální náhrady hotových výdajů za každý úkon právní služby, proto změnil výrok o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávnost právního posouzení dovozuje z nesprávně vymezeného rozsahu prevenční povinnosti dle §415 obč. zák., neboť porušení prevenční povinnosti nespočívá jen v nedostatečné zimní údržbě cesty pro pěší v parku, nýbrž i v chybějícím upozornění chodcům pro případ, že by včasné odstranění následků klimatických jevů nebylo v zimním období možné, neboť i takové opatření by mohlo zabránit škodě, jak uvedl dovolací soud např. v rozsudku ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006. Dovolatel dále uvedl, jaká další opatření mohla žalovaná učinit, aby předešla úrazu dovolatele. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 3 o. s. ř.), účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 580/2014) upravuje obecnou odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění občanský zákoník, přičemž předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 279/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 3/2000, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005, nebo ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013). Zkoumání podmínek odpovědnosti žalovaného podle §420 obč. zák. (porušení právní povinnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi nimi) proto není vyloučeno. Porušením povinnosti při péči o stav komunikace může být v těchto souvislostech buď porušení tzv. generální prevence ve smyslu §415 obč. zák. či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu.
Skutková zjištění i právní posouzení odvolacího soudu spočívají v závěru, že žalobce uklouzl a upadl na přechodu pro chodce mezi dvěma chodníky. Na daný případ nelze aplikovat judikaturu dovolacího soudu ohledně upozornění pro chodce v parcích. Za přiléhavější je třeba pokládat rozhodovací praxi v otázce závady ve schůdnosti na chodníku, jenž k přechodu pro chodce z obou stran přiléhá, v tomto směru lze uvést např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněný pod číslem 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jenž ve skutkově obdobném případě uzavřel, že na vlastníkovi komunikace nebylo možno v dané situaci spravedlivě požadovat, aby před třetí hodinou ranní, kdy se úraz stal, byla na komunikaci třetí třídy odstraněna námraza, která se během noci vytvořila poklesem teploty pod bod mrazu.
V projednávané věci byl přechod pro chodce udržován stejně jako přilehlé chodníky technickými službami města, přičemž ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že údržba proběhla jak dne 15. 12. 2012, tak i od časných ranních hodin dne 16. 12. 2012. Odvolací soud na základě skutkových zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, uzavřel, že údržba prováděná žalovanou a technickými službami byla dostačující a odpovídala způsobu užívání předmětné nemovitosti. Žalovaná tedy neporušila prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák., neboť další případná péče by již vyžadovala nepřetržitý dozor nad stavem schůdnosti přechodu. Porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků taktéž nebylo prokázáno.
Námitka, že žalovaná měla umístit informační tabuli, že přechod pro chodce není pravidelně udržován, je pak neopodstatněná, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že přechod pro chodce byl pravidelně udržován. Jak již však bylo uvedeno výše, pravidelná údržba neznamená permanentně očištěný přechod pro chodce v kteroukoli denní či noční dobu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. nejsou splněny, neboť rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, a proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu