ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1945.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 1945/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci žalobkyně M. L. , zastoupené JUDr. Vítem Lebedou, advokátem se sídlem Karlovy Vary, T. G. Masaryka 854/25, proti žalovaným 1) Severočeské vodárenské společnosti a. s. , se sídlem Teplice, Přítkovská 1689, IČO 49099469, 2) VODOHOSPODÁŘSKÉ STAVEBNÍ SPOL. S R. O. , se sídlem Chomutov, Černovická 4264, IČO 44567022, zastoupené Mgr. Bohuslavem Rollem, advokátem se sídlem Chomutov, Nerudova 63/16, o 265.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 8 C 9/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 9 Co 106/2015-247, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 9 Co 106/2015-247, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, i s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovanou 2), že žalobkyně v řízení o náhradu škody za nesprávně provedené dílo (nesprávné napojení potrubí při stavební úpravě kanalizačních rozvodů) neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, jaká škoda vznikla na jejím majetku v souvislosti s provozní činností žalované 2), a to za dobu od 4. 4. 2005 do 20. 7. 2006. Tvrzení žalobkyně o poškozeních jejího domu zůstala po celé řízení pouze v obecné rovině, a to i přes opakovaně jí poskytnuté poučení soudem ve smyslu §118a odst. 1, 3 o. s. ř. Jelikož nebylo v řízení prokázáno, jaký byl stav předmětného domu k 3. 4. 2005 a zda a jaké škody na něm následně vznikly až do 20. 7. 2006, nebylo možno učinit závěr o vzniku škody v době, za níž k promlčení nároku nedošlo.
Dovolatelka právní otázku zakládající přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. spatřuje „v nesprávném procesněprávním posouzení pravomoci odvolacího soudu“. Namítá, že odvolací soud porušil tzv. dispoziční zásadu, zakotvenou v §212 o. s. ř., neboť pokud změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, posoudil i otázku výše nároku, ačkoliv o této právní otázce nebylo soudem prvního stupně rozhodnuto.
Dle ustálené judikatury při splnění podmínek ustanovení §220 o. s. ř. nemá odvolací soud jinou možnost, než změnit rozsudek soudu prvního stupně, což v případě mezitímního rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o tom, že nárok žalobce je co do základu po právu, znamená, že odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4110/2009, a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2893/2011, které jsou dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Uvedené judikaturní závěry jsou založeny na úvaze, že pojmově může být vydán pouze „kladný“ mezitímní rozsudek, který určuje, že právní základ nároku „je dán“, byť jen v nepatrné části. Dospěje-li soud k závěru, že žalobce nemá na požadované plnění právo (základ nároku není opodstatněn), rozsudkem žalobu zamítne; mezitímní rozhodnutí je v takovém případě vyloučeno, neboť není splněna podmínka „účelnosti“ vyjádřená v §151 odst. 2 větě druhé o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1029, a shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod č. 27/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3226/2010).
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy založeno na takovém řešení právní otázky dovolatelkou předložené, které je souladné s ustálenou judikaturou, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit, a které není ani v rozporu se závěry rozhodnutí dovolatelkou citovaných.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně nebylo možno věcně projednat již pro jeho zjevnou nepřípustnost, náklady žalované 2) spojené s podáním vyjádření, jehož argumentace je velmi skrovná a ve vztahu k výsledku řízení je nepodstatná, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (§142 odst. 1 o. s. ř.). Žalované 1) náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu