ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2187.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 2187/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra, a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka, v právní věci žalobce J. Z. , zastoupeného Mgr. Janem Legem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 1108/18, proti žalované J. T. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem Beroun, Havlíčkova 132, o 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 79/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, č. j. 28 Co 330, 331/2015–228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.246 Kč k rukám Mgr. Jana Lega, advokáta se sídlem Plzeň, Lochotínská 1108/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 3. 2015, č. j. 26 C 79/2011–197, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 26 C 79/2011-201, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.000.000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení a uhradit soudní poplatek. Žalobce byl vlastníkem nemovitostí, k jejichž prodeji zplnomocnil žalovanou, aby v jeho prospěch sjednala a za něj uzavřela kupní smlouvu se třetí osobou, převzala kupní cenu a podepsala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch nového vlastníka. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalovaná nepřevzala od kupujícího celou kupní cenu a žalobce neobdržel z kupní ceny ničeho. Po právní stránce pak dovodil, že žalovaná porušila svoji povinnost dle kupní smlouvy podat návrh na vklad vlastnického práva až po obdržení celé kupní ceny, tedy porušila povinnost příkazníka dle §725 obč. zák. a odpovídá žalobci za škodu tím vzniklou.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 28 Co 330,331/2015-228, potvrdil rozsudek i doplňující usnesení obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právními závěry. Přisvědčil názoru, že mezi žalobcem a žalovanou byla sjednána příkazní smlouva, jíž se žalovaná zavázala pro žalobce obstarat prodej jeho nemovitostí a mimo jiné převzít kupní cenu před podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalovaná neprokázala převzetí kupní ceny ani její předání žalobci. Pokud uvedla, že kupní cenu nepřevzala a žalobce má žádat vydání kupní ceny na kupujícím, jednoznačně porušila pokyny příkazce i ujednání kupní smlouvy, neboť podepsala a podala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, aniž obdržela kupní cenu, což mělo nepříznivý dopad do majetkové sféry žalobce. Naplnila tak předpoklady odpovědnosti za škodu, dle §420 odst. 1 obč. zák.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost shledává v řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4714/2014, 25 Cdo 803/2003 a 25 Cdo 2601/2010), a podává jej z důvodu nesprávného právního posouzení odpovědnosti žalované za škodu a její povinnosti k náhradě škody, jež dle mínění dovolatelky dosud nevznikla. Dle názoru dovolatelky se majetkový stav žalobce nezměnil, neboť má stále pohledávku proti kupujícímu na zaplacení kupní ceny a jeho aktiva se tedy nezměnila, pouze transformovala. Za situace, kdy může žalobce žalovat kupujícího o zaplacení kupní ceny, přičemž žalobce ani netvrdil, tím spíše neprokázal, že by tato pohledávka byla nevymahatelná, škoda dosud žalobci nevznikla. Odvolací soud se s těmito námitkami nevypořádal. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zamítl žalobu nebo zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem dovolatelka uvádí, že je pokročilého věku, nemá k dispozici finanční prostředky, aby mohla žalobci plnit, a navrhuje odklad vykonatelnosti rozsudku.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že považuje skutkové i právní posouzení věci odvolacím soudem za správné, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §3028 odst. 3 věty první a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
Dle §725 obč. zák. je příkazník povinen jednat při plnění příkazu podle svých schopností a znalostí. Od pokynů příkazcových se příkazník může odchýlit jen tehdy, je-li to nezbytné v zájmu příkazce a nemůže-li včas obdržet jeho souhlas; jinak odpovídá za škodu.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího spočívá v závěru, že dovolatelka porušila své povinnosti příkazníka ve smyslu §725 obč. zák., neboť v rozporu se smluvním ujednáním i s pokyny žalobce podepsala a podala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, aniž by od kupujícího převzala kupní cenu, v důsledku čehož žalobce pozbyl své vlastnické právo k převáděným nemovitostem, avšak neobdržel za ně sjednanou kupní cenu, což mělo být uvedeným ujednáním zajištěno.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. V projednávané věci nastala v majetkové sféře žalobce újma tím, že pozbyl vlastnictví k převáděným nemovitostem, aniž by za tyto nemovitosti obdržel kupní cenu, a to právě v důsledku toho, že žalovaná porušila smluvní povinnost podat návrh na vklad do katastru až po obdržení kupní ceny; tím se majetkové poměry žalobce snížily o hodnotu převedených nemovitostí bez získání jakéhokoli protiplnění.
Nelze přitom souhlasit s názorem dovolatelky, že škoda žalobci nevznikla proto, že jeho pohledávka vůči kupujícímu je nadále existujícím aktivem žalobce. Jestliže totiž podle ustálené judikatury samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není skutečnou škodou ani ušlým ziskem věřitele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak nutně též platí, že existence pohledávky věřitele (žalobce) za třetí osobou nevylučuje možnost uplatnění náhrady škody vůči žalované.
Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, dovodil, že existence nároku na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo přijal plnění z neplatné smlouvy, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu tím, že umožnila odčerpání peněz ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že judikatura, na kterou odkazuje i dovolatelka v projednávané věci, se vztahuje k odpovědnosti státu za výkon veřejné moci a ke skutkově odlišné situaci. Ve zmíněných rozhodnutích šlo o případy, kdy tvrzená nečinnost státu nebyla důvodem odčerpání finančních prostředků z majetkového stavu poškozeného, nýbrž mohla za určitých okolností být jednou z příčin nevymožitelnosti pohledávky. Právě ztráta již existující pohledávky (její nedobytnost) tak byla považována za škodu, a tím byl odůvodněn závěr, že pouze v případě prokazatelné nedobytnosti lze mít vznik škody za prokázaný. Protiprávnost (jednání či opomenutí) ze strany odpovědné osoby je pak spojena právě s nedobytností pohledávky, která tu vznikla mezi poškozeným a třetím subjektem, a škůdci se vytýká počínání, které přispělo k nevymahatelnosti, nikoliv jednání, které samo o sobě vedlo též ke vzniku pohledávky poškozeného za třetí osobou.
Pokud dovolatelka uvedla, že kupní cenu vůbec nepřevzala a žalobce má nárok na zaplacení kupní ceny přímo u kupujícího, na tuto argumentaci odvolací soud důvodně nepřistoupil v souladu se zásadou, že nikdo se nemůže dovolávat své vlastní nepoctivosti, neboť to byla dovolatelka, kdo měl zaplacení kupní ceny vůči kupujícímu jménem žalobce vyžadovat předtím, než podá návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch kupujícího. Žalovaná neodpovídá za škodu vzniklou nedobytností pohledávky za kupujícím (jíž se ostatně soudy v tomto řízení nezabývaly), nýbrž za škodu vzniklou tím, že dovolatelka jako příkazník nesplnila pokyny příkazce, jednala v rozporu s podmínkami kupní smlouvy, kterou sama sjednala, a porušila povinnost, jejímž účelem bylo zajistit žalobci vyplacení kupní ceny před vkladem kupní smlouvy do katastru. Nelze tedy přisvědčit námitce, že žalovaná ve věci není pasivně legitimována.
Dovolatelkou uplatněné námitky nepředstavují důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a§142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Protože byl žalobce ve věci plně úspěšný, má právo na náhradu nákladů řízení sestávajících z odměny za zastupování advokátem ve výši 12.300 Kč dle §6 odst. 1 a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní pomoci ve výši 300 Kč a 21 % náhrady DPH ve výši 2.646 Kč, celkem tedy 15.246 Kč. Podle §149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalované povinnost zaplatit náklady řízení k rukám zástupce účastníka.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 1. června 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu