ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2954.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 2954/2017-447
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce M. S. , zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, proti žalovanému K. M. , o 1.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 43/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2017, č. j. 53 Co 365/2016-428, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 18. 7. 2016, č. j. 42 C 43/2010-402, zastavil řízení o opakovaném návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků, neboť oproti jeho předchozímu návrhu (který byl zamítnut usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2014, č. j. 42 C 43/2010-282, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2015, č. j. 53 Co 510/2014-292) se jeho poměry zásadně nezměnily a neuvedl žádné nové skutečnosti, na jejichž základě by soud mohl o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků znovu rozhodovat, neboť za stejných podmínek bylo již o jeho žádosti rozhodnuto.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2017, č. j. 53 Co 365/2016-428, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení procesněprávní otázky, a to podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť odvolací soud ji nesprávně posoudil a při jejím řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, usnesení ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4782/2015, a usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1967/2015. Podrobně popisuje dosavadní průběh řízení a své zdravotní potíže a dovozuje, že z hlediska zdravotního stavu se jeho poměry změnily a odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Poukazuje na to, že předložil všechny dokumenty ke svým tvrzením, a namítá, že soudy nepřihlédly k veškerým hlediskům pro přiznání osvobození od poplatků. Je přesvědčen, že zhoršení jeho zdravotního stavu bylo v řízení prokázáno, jakož i dopad léčby do jeho majetkové sféry. Namítá též nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhl změnu napadeného usnesení, popř. jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017 ( čl. II bodu 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolatel se formulací právní otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, naprosto míjí s argumentací soudu uvedenou v odůvodnění jeho rozhodnutí. Poukazuje na právní závěry v rozhodnutích Nejvyššího soudu, které ovšem odvolací soud v obecné rovině respektoval, když srovnával poměry žalobce v době původního rozhodování o jeho žádosti na osvobození od soudních poplatků s jeho poměry po jím uváděné změně.
Dovolatel sice namítá, že odvolací soud v jeho případě nesprávně právně posoudil osvobození od soudních poplatků, avšak svými argumenty v dovolání fakticky zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudem prvního a druhého stupně, na němž je založen závěr, že u žalobce nedošlo k takové změně v majetkových poměrech, jež by byla důvodem pro opětovné posouzení jeho žádosti. K tomu je potřeba připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud uzavřel, že návrhu žalobce nelze vyhovět, když návrh podává opakovaně, aniž se změnila jeho majetková situace a jeho původnímu návrhu nebylo vyhověno; rozhodl tak v souladu s již dříve vyjádřeným právním názorem dovolacího soudu, že usnesením, jímž soud zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u něj poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. Pokud by snad samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, není to důvodem, pro který by měl soud vyhovět nové žádosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013).
Námitka nedostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je námitkou vady řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), avšak tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení právní otázky, na níž spočívá jeho rozhodnutí, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, předpoklady přípustnosti dovolání dle ust. §237 o. s. ř. nejsou splněny, proto Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu