ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3019.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 3019/2017-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. M. , zastoupen Mgr. Janem Oswaldem, advokátem se sídlem Praha 1, Bílkova 132/4, proti žalovanému: Státní zemědělský intervenční fond , IČO: 48133981, se sídlem Praha 1, Ve Smečkách 33, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 22/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2017, č. j. 22 Co 4/2017-111, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 7. 2016, č. j. 17 C 22/2014-75, zamítl žalobu na zaplacení částky 200.000 Kč s příslušenstvím na náhradě škody a částky 500.000 Kč na náhradě nemajetkové újmy a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným a dovodil, že i v případě, že by nárok nebyl promlčen, nelze jednání žalované strany, spočívající v uplatnění pohledávky vůči nynějšímu žalobci a její vymáhání v exekučním řízení, posoudit jako jednání protiprávní, jež by mohlo založit právo žalobce na náhradu škody či nemajetkové újmy. Okolnost, že žalobce na vymáhanou pohledávku ve výši 31.347,48 Kč zaplatil 2.643 Kč, byla zohledněna v exekučním řízení, v tomto rozsahu žalovaná vzala zpět svůj návrh na exekuci. Pokud se právní předchůdce žalovaného původně domáhal i této částky, nejedná se o úmysl žalovaného poškodit žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 22 Co 4/2017-111, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil ohledně výše nákladů a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení. Závěry soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku a o nedůvodnosti podané žaloby shledal správnými a vypořádal se s odvolacími námitkami žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že ačkoliv se od roku 2004 dosud nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, soudy obou stupňů nevyhověly jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů, čímž bylo porušeno jeho právo na rovnost zbraní, a v této souvislosti odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Dále popisuje průběh řízení a namítá, že ačkoliv byl soudem prvního stupně poučen podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti prokázat tvrzený úmysl žalovaného, jeho žádosti o poskytnutí lhůty k doplnění důkazu soud nevyhověl, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces a odchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu, který se rovností stran před soudem zabýval například v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1939/2014. Nesprávně postupoval i odvolací soud tím, že neodročil jednání na žádost žalobce, který se ve výkonu trestu odnětí svobody těžko mohl připravovat na jednání bez právní pomoci. Soudům vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav a neprovedení veškerých jím navržených důkazů. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že žalobce brojí převážně do oblasti dokazování, a to za situace, že přístup k soudu mu nebyl odepřen, navíc měl možnost požádat Českou advokátní komorou o určení advokáta. K namítanému nedostatku řízení před soudem prvního stupně žalovaný uvedl, že žalobce ani v odvolacím řízení nepředložil tvrzenou dohodu, žádná taková dohoda nebyla uzavřena a ani být nemohla vzhledem k tomu, že se jednalo o dotace z Fondu EU. Navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2, 3 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobce z obsahového hlediska nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Není v něm vymezeno, která právní otázka řešená odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí se odchyluje od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou důvodech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž je patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení určité právní otázky odvolací soud odchýlil, či která rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyla dle jejího názoru respektována, nehledě na obecnou formulaci a povšechné výtky, týkající se zásady rovnosti zbraní ve sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, a ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013). Dovolatel v podstatě popsal, s čím nesouhlasí, a soudům vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu a procesní vady. Předmětem dovolacího přezkumu není rozhodnutí o žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů a námitkami, jež se týkají úplnosti či správnosti skutkových zjištění nebo vedení řízení, přípustnost dovolání založit nelze (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2017
JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu