ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.303.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 303/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci žalobců: a) K. T. a b) M. T. , oba zastoupeni Mgr. Janem Pravdou, advokátem se sídlem Praha 5, Stroupežnického 2327/28, proti žalovanému: JUDr. P. Č. , o 186.479,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 100/2015, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 25 Co 196/2016-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 25 Co 196/2016-105, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 2. 2016, č. j. 5 C 100/2015-71, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 130.568 Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že není důvodný nárok žalobců na náhradu škody způsobené žalovaným advokátem, který je zastupoval v jiném řízení, neboť částku 42.250 Kč žalovaný obdržel jako odměnu za zastupování, a pokud žalobci nyní tvrdí, že bez jejich souhlasu si tyto finanční prostředky ponechal, jejich nárok na náhradu škody je podle §106 obč. zák. promlčen. Podle rozhodnutí v předchozím sporu byli žalobci povinni zaplatit částku 74.707 Kč protistraně, avšak neprokázali, že ji skutečně zaplatili, a nárok na náhradu dalších částek (9.700 Kč, 1.236 Kč, 500 Kč, 320 Kč, 1.719 Kč, 115 Kč) za soudní poplatky, za náhradu nákladů státu apod. není důvodný.
Proti tomuto rozsudku podali oba žalobci společné dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení s tím, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže nerespektovaly rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody. Namítají, že jejich nárok na vrácení částky 42.250 Kč, kterou žalovaný advokát neoprávněně zadržel, není promlčen, náhradu nákladů podle rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu-východ uhradili tak, že ji započetli proti pohledávce protistrany 6.418 Kč. Uvedli, že jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, a proto může být rozhodnuto o dovolání i v situaci, že se jedná o plnění nepřevyšující 50.000 Kč. Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušen a aby byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle ust. §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí se posuzuje u každého uplatněného nároku zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny jednou žalobou a bylo o nich rozhodnuto jedním rozsudkem (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Předmětem řízení před odvolacím soudem byly nároky, z nichž žádný kromě nároku na zaplacení 74.707 Kč nepřevyšuje 50.000 Kč. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitých plněních nepřevyšujících 50.000 Kč je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., byť celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých nároků uvedenou částku převyšuje. Ve vztahu mezi účastníky se nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, kde se tento limit neuplatní, neboť předmětem řízení není plnění ze spotřebitelské smlouvy, nýbrž nárok na náhradu škody (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2936/2015).
Pokud jde o částku 74.707 Kč, uplatněné námitky zcela postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale v podstatě jen proti zjištěnému skutkovému stavu, z něhož vycházely soudy obou stupňů. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl v řízení před soudy obou stupňů zjištěn. Důvod dovolání má podle §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel vymezit tak, že uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Avšak napadáním skutkových závěrů či uvedením nových skutkových tvrzení nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, námitky proti zjištěnému skutkovému stavu nejsou totiž předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, přípustnost dovolání žalobců je jednak vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jednak jejich dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Marta Škárová
předseda senátu