ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3323.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3323/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: I. S. , zastoupená Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem Ostrava, Dvořákova 26, proti žalovanému: V. S. , zastoupený Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem Šumperk, Starobranská 4 , o zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 169/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2015, č. j. 8 Co 140/2015-297, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2015, č. j. 8 Co 140/2015-297, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2014, č. j. 59 C 169/2010-262, se s výjimkou výroku o vzájemné žalobě žalovaného zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2014, č. j. 59 C 169/2010-262, uložil žalovanému povinnost platit žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 2.000 Kč měsíčně od 1. 10. 2010, čímž změnil usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. 8 C 251/92, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzájemnou žalobu žalovaného na zrušení náhrady za ztrátu na výdělku zamítl. Vycházel ze zjištění, že usnesením Okresního soudu v Šumperku byl schválen smír, kterým se žalovaný zavázal platit žalobkyni z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti měsíční rentu ve výši 651 Kč od 1. 11. 1995. V době úrazu byla žalobkyně na mateřské dovolené, od 1. 1. 1991 jí byl přiznán plný invalidní důchod, který byl s účinností od 2. 10. 1994 změněn na částečný invalidní důchod. Zdravotní poškození žalobkyně je trvalého charakteru, žalobkyně je omezena ve výběru zaměstnání, je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce, zaměstnána byla pouze dva roky. Soud věc posoudil podle §163 odst. 1 o. s. ř., §447 obč. zákona č. 40/1964 Sb. a §3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb. a dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro zvýšení náhrady na 2.000 Kč měsíčně vhledem ke zhoršení jejího zdravotního stavu od 1. 10. 2010.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 7. 2015, č. j. 8 Co 140/2015-297, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zvýšení náhrady zamítl, ve výroku o zamítnutí vzájemné žaloby žalovaného jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po porovnání poměrů žalobkyně v době uzavření smíru a v době současné odvolací soud dovodil, že na straně žalobkyně nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala zvýšení renty. Žalobkyně je vážně zdravotně postižena, její postižení je nezvratné a trvalé, v době rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 10. 1997 byla nezaměstnaná, byla vedena u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání a byl jí vyplácen invalidní důchod, a v současnosti je situace prakticky stejná. Žalobkyně je sice omezena ve výběru zaměstnání, ale zaměstnána být může, a pokud není zaměstnána v důsledku situace na trhu práce, nemají v tomto směru právní význam její případné zdravotní problémy a ani valorizační předpisy, na které žalobkyně v průběhu řízení poukazovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázku dosud neřešenou, a to zda za změnu poměrů ve smyslu podle §163 o. s. ř. lze považovat další zhoršení zdravotního stavu a změnu cenové hladiny. Druhá otázka se týká aplikace valorizačních předpisů, kterou odvolací soud nesprávně právně posoudil, když konstatoval, že v daném případě nemají žádný právní význam. Navrhla, aby byl napadený rozsudek v napadeném výroku zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je nepřípustné, neboť žalobkyně nezmínila žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, pouze opakuje námitky, které uplatňovala již v průběhu řízení. V jejím případě nedošlo ke změně okolností, žalobkyně byla vedena jako uchazečka o zaměstnání tehdy i dnes, stejně tak jí byl vyplácen invalidní důchod, a nezaměstnaná je z důvodu situace na trhu práce. Navrhl odmítnutí či zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání, jež bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 o. s. ř. a podle §237 o. s. ř., je přípustné pro řešení právní otázky významu valorizačních předpisů z hlediska výše náhrady za ztrátu na výdělku.
Odvolací soud svůj závěr, že nedošlo k podstatné změně okolností, které jsou rozhodující pro výši a další trvání náhrady ve smyslu §163 odst. 1 o. s. ř., učinil na základě porovnání poměrů žalobkyně v době původního rozhodnutí s jejími současnými poměry a z konstantní rozhodovací praxe nevybočuje jeho právní názor, že změna poměrů poškozené, odůvodňující změnu výše náhrady, se musí konkrétně promítnout do jejích příjmů, takže pouhé zhoršení zdravotního stavu neznamená samo o sobě podstatnou změnu z hlediska výše náhrady za ztrátu na výdělku; ostatně ani dovolatelka žádnou judikaturu s rozdílným právním názorem nezmínila (srov. §237, §241a odst. 3 o. s. ř.).
Avšak i za situace, že nebyly splněny podmínky pro změnu původního rozhodnutí z důvodu změny poměrů, a žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně svůj nárok zdůvodnila i poukazem na změnu v oblasti mezd a uvedla konkrétní nařízení vlády, jež z důvodu valorizace mohou mít vliv na výši náhrady za ztrátu na výdělku, bylo třeba se jejím nárokem z tohoto hlediska zabývat, neboť rovněž tato okolnost může vést ke změně výše platební povinnosti žalovaného. Ustanovením §447 odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku byla vláda České republiky zmocněna, aby vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravila nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě. Není podstatné, jak žalobkyně po formální stránce vyjádřila svůj požadavek na zvýšení náhrady z důvodu valorizace, důležité je, čeho se po věcné (obsahové) stránce domáhala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3568/2007). S názorem odvolacího soudu, že tzv. valorizační předpisy nemají v daném případě právní význam z hlediska výše náhrady za ztrátu na výdělku, nelze souhlasit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1416/2011).
Protože uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení uvedené právní otázky byl naplněn, dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu