ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3585.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 3585/2017-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně P. Z. , zastoupené JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem Prachatice, Kostelní náměstí 16, proti žalovanému ČSAD AUTOBUSY České Budějovice a. s. , se sídlem České Budějovice, Žižkova tř. 1321/1, IČO 26060451, zastoupenému JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, o 210.158,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 76/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2017, č. j. 19 Co 109/2017-62, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2017, č. j. 19 Co 109/2017-62, se ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 9 C 76/2016-28, zamítl žalobu na náhradu škody na zdraví (výrok I) a podle §142 odst. 1 o. s. ř. uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému na náhradě nákladů řízení 17.820,50 Kč (výrok II). Výši náhrady nákladů řízení soud určil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“), přičemž ji za užití §150 o. s. ř. snížil o 50 %, a to s ohledem na princip proporcionality, neboť přiznání plné náhrady nákladů řízení žalovanému by v dané věci vůči žalobkyni znamenalo nepřiměřenou tvrdost.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 3. 2017, č. j. 19 Co 109/2017-62, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 14.417,20 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 9.139,10 Kč. Vyhověl námitkám žalovaného, že v daném případě není na místě aplikovat §150 o. s. ř., výši náhrady nákladů před soudy obou stupňů však stanovil podle§136 o. s. ř. Odvolací soud konstatoval, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení má být určena výše odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.). Tímto zvláštním právním předpisem byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška 484/2000 Sb.“). Vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, zrušena, aniž by byla nahrazena novým právním předpisem. Procesním východiskem v takové situaci je dle odvolacího soudu §136 o. s. ř. Odvolací soud proto s přihlédnutím k okolnostem posuzovaného případu a složitosti právní služby poskytnuté advokátem stanovil výši odměny za zastupování podle své úvahy.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím podal žalovaný dovolání co do částky 59.904,11 Kč, která představuje rozdíl mezi výší náhrady nákladů před soudy obou stupňů, jak byla vyčíslena a požadována žalovaným, a výší přiznanou odvolacím soudem. Uvedl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a závisí na vyřešení otázky, zda náhradu nákladů řízení, kdy výše odměny za zastupování advokátem se určuje podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), lze stanovit na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dle dovolatele se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, především od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, jeho rozhodnutí je navíc nepřezkoumatelné a v rozporu s principem právní jistoty a legitimního očekávání. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně pak dovolatel namítá, že v dané věci nejsou dány důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., neboť toto ustanovení neslouží bez dalšího k zohledňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, žalobkyně dle něj navíc není slabší procesní stranou, soud prvního stupně nezjišťoval její majetkové poměry. Namítá rovněž, že soud prvního stupně nepoučil účastníky o možném použití moderačního práva dle §150 o. s. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. a z části první čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto i důvodné.
Námitka dovolatele, že pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by se mělo při určení výše odměny advokáta vycházet z vyhlášky č. 177/1996 Sb., je důvodná, neboť odvolací soud se svým rozhodnutím odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu se po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, uveřejněnému pod č. 117/2013 Sb., Nejvyšší soud dovodil, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni [jehož vydání předpokládá §151 odst. 2 a §374a písm. c) o. s. ř.] je namístě – v zájmu jednoty rozhodování – postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Stejně pak Nejvyšší soud rozhodoval např. v usnesení ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 776/2017, usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3509/2015, rozsudku ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3625/2014, usnesení ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1319/2015, usnesení ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3637/2015, usnesení ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3741/2015, usnesení ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3164/2014, a usnesení ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2477/2014. Závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, se týkají řízení zahájených před 7. 5. 2013, v nichž by přiznání náhrady dle advokátního tarifu, ač účastníci mohli důvodně předpokládat, že odměna advokáta bude určena dle vyhlášky 484/2000 Sb., mohlo být nepřiměřeným zásahem do jejich legitimního očekávání, a v projednávané věci se tudíž neuplatní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1304/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2094/2017).
Namítal-li dále dovolatel nesprávnou aplikaci §150 o. s. ř. soudem prvního stupně, nelze k takové námitce přihlížet, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním tedy úspěšně napadnout nelze. Otázku aplikace §150 o. s. ř. sice v rámci napadeného rozhodnutí řešil i odvolací soud, dospěl však ke shodným závěrům, jako dovolatel.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v části uvedené ve výroku tohoto usnesení bez jednání zrušil (§243a odst. 1 věta první, §243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil ve zrušeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. listopadu 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu