ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3734.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3734/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného Mgr. Viktorem Kolářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Komenského nám. 9/11, proti žalovaným 1) J. P. a 2) Y. B. , o 2.201.854 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 22/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2016, č. j. 17 Co 306/2014-315, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody s tvrzením, že 9. 5. 2011 žalovaný 1) násilně vnikl do uzamčeného obydlí ve společném jmění žalobce a žalované 2), vystěhoval z něj věci žalobce a dům kompletně zbořil a odstranil. Žalovaná 2) způsobila žalobci škodu tím, že nad rámec obvyklé správy majetku ve společném jmění manželů objednala odstranění této stavby.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 4. 9. 2014, č. j. 8 C 22/2012-264, zamítl žalobu na zaplacení 2.201.854 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 8. 2010, č. j. 43 E 2612/2009-63 (ve spojení s usnesením Městského v Praze ze dne 5. 1. 2011, č. j. 39 Co 385/2010-86), byl podle vykonatelného rozhodnutí Úřadu městské části Praha 15 ze dne 19. 3. 2004 nařízen výkon rozhodnutí odstraněním rodinného domu, který žalobce a žalovaná 2) postavili bez stavebního povolení na pozemku p. č. 353/12 v k.ú. Š., obec P. Na základě objednávky žalované 2) provedla stavební firma dne 9. 5. 2011 demolici objektu, při níž byl přítomen i žalovaný 1). Soud dovodil, že žalovaný 1) není pasivně věcně legitimován, neboť v místě demolice se sice zdržoval a pracovníkům na místě samém poskytoval součinnost, avšak nečinil žádné úkony směřující k demolici domu, nevyklízel ani neničil osobní věci žalobce, čímž respektoval usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 1 Nc 9/2010, o nařízení předběžného opatření. Rovněž žalovaná 2) se nedopustila protiprávního jednání; jakožto vlastník pozemku, na němž stavba rodinného domu stála, jednala v souladu se správním rozhodnutím, odstraněním stavby zabránila provedení výkonu rozhodnutí a vzniku další škody, navíc žalobci, který v době demolice domu nebyl jeho vlastníkem, nemohla ani škoda vzniknout. Žalobce se žalovanou 2) vyčerpali všechny opravné prostředky proti rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění nepovolené stavby a jakákoliv polemika žalobce o správnosti vydaných rozhodnutí soudu, správních orgánů či běhu lhůt je bezpředmětná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 17 Co 306/2014-315, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho právními závěry ohledně nedostatku pasivní legitimace žalovaného 1) a dovodil, že nebyl prokázán základní předpoklad odpovědnosti za škodu, neboť splnění povinností uložených pravomocným rozhodnutím soudu či správního orgánu není jednáním protiprávním. Žalovaná 2) zajištěním demoliční firmy splnila povinnost, která byla jí spolu se žalobcem uložena pravomocným a vykonatelným rozhodnutím správního orgánu, když byly vyčerpány všechny opravné prostředky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda pod obvyklou správu společného jmění manželů spadá i úplné zničení společné věci vysoké hodnoty jedním z manželů bez souhlasu, resp. při výslovném nesouhlasu toho druhého. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o chybějící protiprávnosti jednání žalovaných, dovozuje, že 18. 7. 2010 došlo k prekluzi práva státu na výkon rozhodnutí (ve smyslu §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.), a žalované 2) nehrozil již nucený výkon rozhodnutí. Žalovaná 2) tak nejednala v rámci obvyklé správy majetku ve společném jmění manželů, zajištěním demolice nemovitosti se dopustila protiprávního jednání, jímž mu způsobila škodu. Na podporu svých tvrzení ohledně lhůty k výkonu správního rozhodnutí odkázal mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 698/2009, 20 Cdo 416/2012. Odvolacímu soudu vytýká vadu řízení, když v otázce určení vlastníka nemovitosti se spokojil pouze se závěry soudu prvního stupně, který vyšel z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 1. 2012, č. j. 7 C 243/2010-32. Uvádí, že v době demolice byl spolu se žalovanou 2) spoluvlastníkem stavby, vlastnické právo na dceru B. B. platně nepřevedli, když černá stavba není ani v evidenci katastru nemovitostí. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené.
Přípustnost dovolání se řídí ustanovením §237 o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzované věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný 1) se neúčastnil demolice a neprováděl ji, nevyklízel ani neničil osobní věci žalobce a žalovaná 2), která objednala demoliční firmu k odstranění stavby, splnila povinnost uloženou jí a žalobci pravomocným a vykonatelným rozhodnutím správního orgánu. Nárok žalobce na náhradu škody (§420 obč. zák.) způsobené odstraněním nepovolené stavby odvolací soud neshledal důvodným právě pro chybějící protiprávnost jednání žalovaných.
Dovolatel sice napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak ohledně žalovaného 1) neuplatnil v dovolání žádné námitky.
Poukaz dovolatele na odklon rozhodnutí odvolacího soudu od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 416/2012, 20 Cdo 698/2009, a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 31 Af 69/2010 v otázce prekluze výkonu správního rozhodnutí, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. vzhledem k tomu, že tato otázka není pro rozhodnutí ve věci relevantní a napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Postrádá tak charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), resp. nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Námitka, že v době odstranění černé stavby již žalované 2) nehrozilo provedení výkonu správního rozhodnutí, nemění nic na závěru odvolacího soudu, že v jejím jednání, jímž byla splněna povinnost uložená pravomocným rozhodnutím správního orgánu, chybí prvek protiprávnosti.
Ze stejných důvodů nezakládá přípustnost dovolání ani právní otázka, zda pod obvyklou správu společného jmění manželů spadá zničení společné věci proti vůli jednoho z manželů. Vzhledem k tomu, že povinnost odstranit nepovolenou stavbu byla správním orgánem uložena oběma stavebníkům, tedy i žalobci, stala se pro rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu škody bezvýznamnou otázka jednání žalované 2) z hlediska oprávněnosti občanskoprávních majetkových dispozic s nemovitostmi mezi manžely.
Neobstojí ani námitka, že odvolací soud se při určení vlastníka nemovitosti dopustil procesní vady. Nehledě k tomu, že odvolací soud neřešil otázku vlastnictví stavby, k vadě řízení by dovolací soud mohl přihlížet podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen v případě, že je dovolání přípustné, což není tento případ.
Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací námitky, jejichž obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nezaložily přípustnost dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu