ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.1118.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 1118/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) Z. K. , b) L. K. , obou H., zastoupených Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, proti žalovaným 1. Stavebnímu bytovému družstvu Havířov , se sídlem v Havířově, Hornosušská 1041/2, IČO 00415227, zastoupenému JUDr. Stanislavem Mouralem, MBA, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 2663/150, 2. L. N. , H., 3. A. M. (dříve N.), H., oběma zastoupeným JUDr. Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Pavlovova 586/8, o určení vlastnického práva k bytové jednotce, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 114 C 204/2013, o dovolání žalovaných 2. a 3. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2015, č. j. 56 Co 125/2015-382, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2015, č. j. 56 Co 125/2015-382, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou došlou soudu dne 28. 3. 2013 se žalobci domáhali určení, že 1. žalovaný je vlastníkem bytové jednotky o velikosti 3+1 nacházející se v budově v H. na pozemku parc. č. 332, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na listu vlastnictví č. 5794, se spoluvlastnickými podíly o velikosti 77/5000 na budově, zapsané na listu vlastnictví č. 3078, a 154/10000 na pozemku parc. č. 332 o výměře 742 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, zapsaném na listu vlastnictví č. 4951, to vše v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Havířov, pro obec H., katastrální území B. (dále též jen „Byt“). Žalobu odůvodnili tím, že jim dne 28. 3. 1991 vzniklo společné členství v družstvu a právo společného nájmu (tehdy družstevního) Bytu. Dne 5. 9. 2007 uzavřela žalobkyně b) jako dlužník s J. M., B., smlouvu o půjčce na částku 350.000 Kč se splatností ke dni 6. 3. 2008, kterou tentýž den zajistili mimo jiné dohodou o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu spojenou s převodem práva nájmu Bytu (dále též jen „Dohoda“). Dne 8. 11. 2007 se stal J. M. na základě smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví Bytu s 1. žalovaným vlastníkem Bytu. Dne 11. 11. 2009 J. M. převedl vlastnické právo k Bytu na žalované 2. a 3. Tvrdili, že Dohoda je absolutně neplatná, neboť jejím skutečným účelem bylo zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, po splacení měly být členská práva a povinnosti převedeny zpět na žalobce, jednalo se tedy o smlouvu o zajišťovacím převodu práva, u níž však nebyla dodržena zákonem stanovená písemná forma a chyběly jí některé povinné náležitosti. Nemohlo tudíž dojít k zániku členství žalobců v družstvu, neplatná je proto i smlouva o bezúplatném převodu vlastnictví na J. M., který se tak nikdy nestal vlastníkem Bytu a nemohl tedy ani převést vlastnické právo k Bytu na žalované 2. a 3. Naléhavý právní zájem žalobci spatřovali v tom, že je třeba postavit na jisto, kdo je vlastníkem Bytu, jelikož se považují za členy 1. žalovaného.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, č. j. 114 C 204/2013-337 (jeho předchozí rozsudek ze dne 22. 11. 2013, č. j. 114 C 204/2013-79, kterým žalobě vyhověl, zrušil Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 5. 2014, č. j. 11 Co 129/2014-156, a vrátil mu jej k dalšímu řízení), žalobu zamítl a uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně nahradit náklady řízení.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 10. 2015, č. j. 56 Co 125/2015-382, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalovaný 1. je vlastníkem Bytu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Po provedeném dokazování shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobkyně b), která byla společně s žalobcem a) členem 1. žalovaného (bytového družstva) a společným nájemcem Bytu, uzavřela 5. 9. 2007 s J. M. smlouvu o půjčce a Dohodu, která měla smlouvu o půjčce zajišťovat. Dne 8. 11. 2007 uzavřel J. M. s 1. žalovaným smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví Bytu (s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 17. 12. 2007) a 11. 11. 2009 kupní smlouvu s žalovanými 2. a 3., kteří byli (s účinky vkladu práva ke dni 7. 12. 2009) zapsáni v katastru nemovitostí jako společní vlastníci Bytu.
Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že Dohoda je absolutně neplatná, neboť ve skutečnosti plnila funkci smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Je-li Dohoda absolutně neplatná, J. M. se nestal členem 1. žalovaného a nájemcem Bytu a neplatná je tak i smlouva, kterou na něj 1. žalovaný převedl bezúplatně vlastnické právo k Bytu (§23 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Členy 1. žalovaného zůstali tedy žalobci a vlastníkem Bytu 1. žalovaný. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní 2. a 3. vlastnické právo k Bytu nabýt nemohli. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014 - §3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) totiž nemohl oprávněný držitel – vyjma zákonem stanovených způsobů – nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka při pouhé dobré víře v tento zápis; otázkou dobré víry (na straně žalovaných 2. a 3.) se proto (na rozdíl od soudu prvního stupně) nezabýval. K nabytí vlastnického práva nemohlo dojít ani vydržením, neboť nebyla splněna jedna z podmínek vydržení, a to uplynutí desetileté vydržecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2. a 3. dovolání, poukazovali na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Namítali, že podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí i od nevlastníka, je nutné zkoumat dobrou víru oprávněných držitelů a následně zvážit, zda její ochrana v daném případě nepřeváží nad ochranou vlastnického práva původního vlastníka. Byt nabyli do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy, byli v dobré víře, že ho nabývají od jeho vlastníka, zrekonstruovali ho. Podrobně poukazovali na všechny okolnosti celého případu, včetně neplatnosti Dohody a následné spory, které se týkaly Bytu. Vytýkali odvolacímu soudu, že v souladu s §3030 o. z. neaplikoval na tento případ ustanovení části první hlavy I. o. z. Měli za to, že byly splněny i všechny podmínky pro vydržení vlastnického práva k Bytu, byli v dobré víře, že nabývají vlastnické právo od vlastníka, a tím spíše se jejich dobrá víra vztahovala k nabytí členských práv a povinností v družstvu. Uplynula již i vydržecí doba, která je v případě nabytí členských práv a povinností v družstvu tříletá. Vznikl jim proto právní nárok na bezúplatný převod Bytu do jejich vlastnictví podle §23 zákona o vlastnictví bytů. Dále vytýkali soudům, že neprovedly další důkazy, které navrhovali, a svůj postup řádně neodůvodnily. Navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobu zamítl, případně jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1. ve vyjádření k dovolání odkázal na svá dřívější vyjádření ve věci.
Žalobci a) a b) v dovolacím vyjádření uvedli, že považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné, odkázali na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o nemožnosti nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka pouze na základě dobré víry v tento zápis. Vyvraceli názor dovolatele o vydržení členských práv a povinností v družstvu, včetně práva nájmu k Bytu. Zpochybňovali i dobrou víru žalovaných 2. a 3. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení.
Dovolání nemůže být přípustné pro výklad aplikace §3030 o. z., neboť závěr odvolacího soudu, že přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 3. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněný pod číslem 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posouzení otázky, zda bylo možné podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka, se odvolací soud odchýlil od (současné) rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání je proto – pro řešení této otázky – přípustné.
Protože žalovaným 2. a 3. mělo vzniknout vlastnické právo k Bytu před účinností o. z., je třeba tuto otázku posoudit podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák." (§3028 odst. 1, 2 o. z.).
Otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí byla v judikatuře Nejvyšší i Ústavního soudu řešena opakovaně. Judikatura Nejvyššího soudu dlouhou dobu zaujímala právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12 2013 (resp. do 31. 12. 2014 - viz §3064 o. z.) nemohlo - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V důsledku nálezů Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12 či sp. zn. III. ÚS 415/15, sp. zn. III. ÚS 663/15) byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016. V něm Nejvyšší soud (nově) dospěl shodně s Ústavním soudem k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (§3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Na dovolateli namítané otázce případného vydržení členských práv a povinností v družstvu napadené rozhodnutí nespočívá, jeho předmětem je totiž (pouze) určení vlastnického práva k Bytu, nikoli dalších práv (práva nájmu Bytu, popř. práva na bezúplatný převod vlastnického práva k Bytu).
Protože odvolací soud otázku nabytí nemovitosti od nevlastníka řešil ve shodě s tehdejší rozhodovací praxí dovolacího soudu, která však byla posléze překonána, a nezabýval se tak otázkou dobré víry žalovaných 2. a 3. (nabyvatelů Bytu od nevlastníka), dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu