ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.1691.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 1691/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně MONI LODGING, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Severozápadní III 340/6, IČO: 25724975, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Jičínská 2348/10, proti žalovanému R. S. , P., zastoupenému Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Prvního pluku 206/7, o zaplacení částky 3.689.301,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 128/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2016, č. j. 35 Co 265/2016-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 3.689.301,50 Kč s příslušenstvím z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku jí uskutečněných změn zvýšila hodnota tam specifikovaného pronajatého domu.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 10. května 2016, č. j. 20 C 128/2014-98, řízení – v důsledku zpětvzetí žaloby – zastavil (výrok I.), s odkazem na ustanovení §146 odst. 2 větu druhou o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů řízení částku 149.955,50 Kč (výrok II.) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku (výrok III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. července 2016, č. j. 35 Co 265/2016-118, změnil – s odkazem na ustanovení §146 odst. 2 větu první o. s. ř. – citované usnesení soudu prvního stupně v napadeném nákladovém výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.); současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.658,50 Kč (výrok II.).
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť otázka aplikace §146 odst. 2 o. s. ř. byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a v napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto řešení neodchýlil.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.). Zastavuje-li soud řízení, zabývá se ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Tam, kde účastník zavinil zastavení řízení, soud přizná ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení. Zavinění může spočívat v tom, že žalobce vzal žalobu zpět. V takovém případě je žalobce povinen nahradit druhé straně náklady řízení, které v řízení účelně vynaložila na uplatňování nebo bránění svého práva (§146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzal-li však žalobce pro chování žalovaného zpět žalobu, která byla podána důvodně, zastavení řízení nezavinil žalobce a žalovaný je pak povinen uhradit žalobci náklady řízení (§146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Je-li tedy důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal pro chování žalovaného zpět žalobu, která byla podána důvodně. K tomu, aby při zpětvzetí žaloby nešlo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil nárok žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. Zda šlo o důvodně podanou žalobu, lze proto usuzovat jen z toho, domohl-li se žalobce uplatněného nároku či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 9. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, či z 19. října 2016, sp. zn. 26 Cdo 1391/2016).
Odvolací soud opřel svůj závěr o zavinění žalobkyně na zastavení řízení o skutečnost, že žalobu vzala zpět, aniž by žalovaný po podání žaloby uspokojil její nárok na zaplacení požadované částky. Při posuzování uvedené otázky se přitom neomezil jen na žalobní petit, ale posuzoval žalobu v celém jejím kontextu. Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se shora uvedenými hledisky při rozhodování o nákladech řízení podle §146 odst. 2 o. s. ř. řídil.
Vzhledem k dalším dovolacím námitkám nelze rovněž přehlédnout, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. – se souhlasem všech členů senátu – odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 5. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu