ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.1937.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 1937/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO 44992785, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Brno, Příkop 11, IČO 69797111, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 13/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 70 Co 175/2015-101, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2015, č. j. 33 C 13/2012-69, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2015, č. j. 33 C 13/2012-69, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 70 Co 175/2015-101, se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 70 Co 175/2015-101, kterým potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015, č. j. 33 C 13/2012-69, jímž zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení vlastnictví k tam specifikovanému pozemku, a rozhodl o nákladech řízení, zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Současně napadl dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku zákonných předpokladů přechodu vlastnického práva na obec podle §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu - srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1674/2012, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1783/13, odmítl. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že podmínkou pro přechod vlastnictví na obec podle §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. je mj. i tzv. faktický výkon hospodaření.
Rozhodnutí odvolacího soudu navíc spočívá zejména na závěru, že žalobce neprokázal uzavření hospodářské smlouvy s žalovanou, která je nutnou podmínkou pro přechod vlastnictví na obec. Tento závěr však dovolatel zpochybňuje prostřednictvím skutkových námitek (napadá hodnocení provedeného dokazování soudem) a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné, neboť jimi bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [§237, §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř.), neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu