ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2479.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2479/2017-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Air Travel Building a.s. , se sídlem v Praze 6 – Ruzyni, Pilotů 965/88, IČO 24796751, zastoupené Mgr. Hanou Ižovskou, advokátkou se sídlem v Rudné, Oblouková 1302/3, proti žalované A. C. E. Media Ventures, Inc. , se sídlem ve Spojených státech amerických, Colorado, Denver, 1873 South Bellaire Street, Suite 1000, zastoupené Mgr. Lukášem Matuškou, advokátem se sídlem v Třebíči, Gen. Sochora 952/21, o 118.580 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 380/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017, č. j. 19 Co 406/2016-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 11. 1. 2017, č. j. 19 Co 406/2016-112, kterým potvrdil výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 9. 2016, č. j. 6 C 380/2015-76, jimiž uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 118.580 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náklady řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přípustné, neboť otázku, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy (případně se zásadami poctivého obchodního styku), posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Odvolací soud se otázkou dobrých mravů zabýval (závěry soudu prvního stupně považoval za správné a ztotožnil se s nimi), přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalobkyně, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) i §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení otázky dobrých mravů (stejně jako rozpornosti výkonu práva se zásadami poctivého obchodního styku) z povahy věci náleží převážnou měrou soudům nižších instancí, neboť ty jsou – s ohledem na zásadu ústnosti a přímosti soudního řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
Dovolání nemůže být přípustné ani pro výklad §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 3. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněný pod číslem 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) formuloval a odůvodnil závěr, že přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování (právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje zejména prostřednictvím skutkových námitek), stejně jako námitkami, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a že napadané rozhodnutí není řádně a přesvědčivě odůvodněno, uplatnila dovolatelka jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad a rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Protože dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud ho podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu