ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2623.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 2623/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce V. D. , zastoupeného JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, proti žalované Agropodniku Košetice, a. s. , se sídlem v Košeticích 212, IČO 26067111, zastoupenému JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, Ph.D., advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 243/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. února 2016, č. j. 15 Co 19/2016-150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800 Kč k rukám JUDr. Ing. Zdeňka Hraby, Ph.D., advokáta se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 15 Co 19/2016-150, změnil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (soud prvního stupně) ze dne 27. 11. 2015, č. j. 1 C 243/2015-95, tak, že zamítl žalobu o vyklizení pozemků parc. č. 1951 o výměře 21238 m 2 , parc. č. 1887 o výměře 13479 m 2 , parc. č. 1599 o výměře 11145 m 2 , parc. č. 1560 o výměře 35327 m 2 , parc. č. 1535 o výměře 11679 m 2 a parc. č. 1501 o výměře 47297 m 2 , vše v katastrálním území a obci A., zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov, na listu vlastnictví č. 47 (dále jen ,,předmětné pozemky“), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Platnost nájemní smlouvy posuzoval dovolací soud (stejně jako odvolací soud) s ohledem na dobu jejího uzavření podle dosavadních právních předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, a zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 139/2002 Sb.“ (§3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).
Otázka výkladu smluv podle §35 obč. zák. je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §35. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 321 – 329 s.) i v soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle §35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.), určitost projevu vůle písemného právního úkonu pak musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Odvolací soud vyložil obsah nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky podle shora uvedených výkladových pravidel a jeho závěr o tom, že předmět nájmu byl sjednán dostatečně určitě a jde tak o platně uzavřenou nájemní smlouvu (zřejmá je i výše nájemného a počátek vzniku nájemního vztahu), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012, ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003, usnesení téhož soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2051/2016).
Nejvyšší soud rovněž neshledal, proč by se měl při řešení právní otázky, zda v daném případě došlo prostřednictvím smluvního ujednání stran k obcházení zákona v úmyslu vyloučit účinek kogentního ustanovení §11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., odchýlit od své judikatury, která je dlouhodobě ustálena v závěru, že smlouva je absolutně neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem nebo pro jeho obcházení tehdy, jestliže úmyslem obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2483/2012, uveřejněný pod číslem 46/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud v této souvislosti v souladu s uvedenou judikaturou dovodil, že kogentní povaha ustanovení §11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb. se týká toliko nemožnosti obnovení nájemního vztahu k původním pozemkům, které zanikly právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu, ale nevylučuje možnost uzavřít nový nájemní vztah k nově nabytým pozemkům (s odkládací podmínkou - §36 odst. 2 obč. zák.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu