ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.334.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 334/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce Palivový kombinát Ústí, státní podnik , se sídlem v Chlumci, Hrbovická 2, IČO 00007536, zastoupeného JUDr. Hanou Klímovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 60/12, proti žalovanému městu Loket , se sídlem v Lokti, T. G. Masaryka 1/69, IČO 00259489, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, o určení práva hospodařit s pozemky, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 366/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 2016, č. j. 10 Co 339/2016-1812, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobou podanou dne 12. 7. 1995 ve znění pozdějších upřesnění se žalobce domáhal určení, že Česká republika je vlastníkem a že žalobce má právo hospodaření k pozemkům v žalobě specifikovaným, mimo jiné též k níže uvedeným pozemkům v k. ú. K. P. a N. S. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jde o pozemky zastavěné (povrchové doly a výsypky), které nemohly přejít do vlastnictví žalovaného podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2013, č. j. 10 Co 273/2012-1612, byl (částečný) rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 2. 2012, č. j. 15 C 366/2003-1423, potvrzen ohledně určení, že žalobce má právo hospodaření k pozemkům evidovaným jako pozemkové parcely číslo 680/2, 680/3, 715/8 a 715/9 v k. ú. K. P., a změněn tak, že žalobce má právo hospodaření k pozemku v k. ú. N. S. v rozsahu původní pozemkové parcely č. 882/1 podle pozemkové knihy, která je v současné době evidována jako součást pozemkových parcel č. 1234/9 a 1234/28. Odvolací soud se zabýval vývojem vlastnických vztahů k pozemkům a s odkazem na znalecký posudek Ing. Václava Kellnera konstatoval, že pozemky byly zapsány v seznamu I. knihovní vložky 1032, tj. v seznamu, kam byly zapisovány veřejné statky. Uzavřel, že Město Loket (žalovaný) sice pozemky hospodářsky využívalo, ale vlastnictví pozemků se mu prokázat nepodařilo, pozemky tedy nebyly součástí tzv. historického majetku žalovaného a nemohly na něj dle zákona č. 172/1991 Sb. přejít. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3132/2013, odmítl, a dále ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 751/14, rovněž odmítl.
Žalovaný podal dne 23. 5. 2016 u Okresního soudu v Chebu žalobu na obnovu řízení, kterou odůvodnil tvrzením, že v dubnu roku 2016 zjistil existenci rozhodnutí knihovního zemského soudu v Praze ze dne 12. 3. 1928, č. j. 3595/25 z. d., kterým by měl být zpochybněn závěr soudů o tom, že knihovní vložka č. 1032 nedokládá vlastnické právo žalovaného k předmětným pozemkům, ale představuje pouhý administrativní seznam veřejných statků. K žalobě na obnovu řízení dodatečně připojil návrh na doplnění dokazování listinami, které předložil, a sice usnesení Okresního soudu v Lokti ze dne 13. 4. 1928, č. j. 618/28, žádost městské obce Loket ze dne 29. 2. 1928 o přepis vlastnictví ze zemských desek do knihovní vložky, dále úřední potvrzení městské rady Loket ze dne 25. 2. 1928, zápis ze schůze městského zastupitelstva Lokte ze dne 24. 2. 1928, pozvánku na schůzi městského zastupitelstva města Loket ze dne 20. 2. 1928 a výtah z vložky č. 494 zemské desky.
Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 27. 6. 2015, č. j. 15 C 366/2003-1766, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2016, č. j. 15 C 366/2003-1774, povolil obnovu řízení ukončeného částečným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 2. 2012, č. j. 15 C 366/2003-1423, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2013, č. j. 10 Co 273/2012-1612.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 9. 2016, č. j. 10 Co 339/2016-1812, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na povolení obnovy řízení zamítl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 14.160 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že nově navržené a předložené důkazy (zejména usnesení zemského soudu v Praze ze dne 12. 3. 1928, č. j. 3595/25 z. d., a usnesení Okresního soudu v Lokti ze dne 13. 4. 1928, č. j. 618/28), kterými měl být zpochybněn závěr o tom, že knihovní vložka č. 1032 představuje pouhý administrativní seznam veřejných statků, mohl žalovaný použít již v původním řízení před soudy obou stupňů, neboť jejich existence vyplývala z kopie knihovní vložky č. 494 desek zemských a kopie knihovní vložky č. 1032 pozemkové knihy a zápisů v nich uvedených (č. l. 1000 a násl. a č. l. 1010 a násl.), jež byly v nalézacím řízení známy již koncem roku 2008, a že žalovaný v případě patřičné iniciativy, kterou lze od něj při uplatňování jeho práva očekávat, je mohl uplatnit v původním řízení. Zároveň dodal, že tyto důkazy nemohou přispět k příznivějšímu rozhodnutí ve věci vzhledem k charakteru hospodaření žalobce na pozemcích. Uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen – „o. s. ř.).
Dovolání žalovaného (k němuž se žalobce vyjádřil) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2016, č. j. 10 Co 339/2016-1812, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále jen „o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce výkladu procesních podmínek obnovy řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Judikatura Nejvyššího soudu pro účely povolení obnovy řízení považuje skutečnosti a důkazy za nové, pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2575/2009, nebo ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 352/2012, i v dovolání zmíněné usnesení ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005), přičemž je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo lze spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1872/2015).
Vyšel-li odvolací soud z toho, že v nalézacím řízení byla již koncem roku 2008 k dispozici knihovní vložka č. 494 zemských desek (došla soudu 8. 10. 2008) a knihovní vložka č. 1032 pozemkové knihy (došla soudu 22. 12. 2008), které v zápisech v nich uvedených obsahují jak označení usnesení zemského soudu v Praze ze dne 12. 3. 1928, č. j. 3595/25 z. d., tak usnesení Okresního soudu v Lokti ze dne 13. 4. 1928, č. j. 618/28 (na základě těchto usnesení byly předmětné pozemky odepsány ze zemských desek a zapsány do pozemkové knihy), nelze uvažovat o tom, že tyto důkazy nemohl žalovaný bez své viny uplatnit, jestliže by vyvinul patřičnou aktivitu, kterou lze od něj při uplatňování práva očekávat. Nejvyšší soud proto uzavřel, že důvod, pro který odvolací soud zamítl obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 366/2003, plně obstojí ve světle výše uvedených judikatorních závěrů.
Pro úplnost lze dodat, že neshledal-li odvolací soud navržené důkazy jako nové, je nadbytečné zabývat se tím, zda by mohly přivodit pro žalovaného příznivější rozhodnutí, neboť ze znění §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. plyne, že obě podmínky musí být splněny současně.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovolání je podáno „v plném rozsahu proti oběma výrokům“ usnesení. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ani přípustné.
S ohledem na shora uvedené důvody bylo dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že v dané věci byl vydán zatím jen částečný rozsudek, bude i o nákladech řízení o žalobě na obnovu řízení (včetně řízení dovolacího) rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu