ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.3563.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 3563/2017-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) A. H., a b) J. H., obou R., zastoupených Mgr. Jitkou Kocourkovou, advokátkou se sídlem v České Třebové, Nádražní 329, proti žalovaným 1. O. M. , a 2. J. M. , oběma S., zastoupeným JUDr. Ivou Drahošovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, nám. Přemysla Otakara II. 186, o určení, že povinnost vyklidit nemovitosti není vázána na zajištění náhradního bytu ani ubytování, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 111/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. února 2017, č. j. 22 Co 420/2016-294, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.267 Kč, k rukám JUDr. Ivy Drahošové, advokátky se sídlem ve Vysokém Mýtě, nám. Přemysla Otakara II. 186, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, č. j. 22 Co 420/2016-294, změnil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) ze dne 1. 7. 2016, č. j. 11 C 111/2011-259, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že povinnost žalovaných (stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 3. 2004, č. j. 5 C 57/2003-36, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 2004, č. j. 19 Co 260/2004-65) společně vyklidit tam blíže specifikovanou stavební parcelu a přízemí domu není vázána na podmínku zajištění náhradního bytu ani ubytování, a rozhodl o nákladech soudního řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť závěr odvolacího soudu, že nedošlo k takové změně poměrů, že by trvání na zajištění náhradního bytu bylo v rozporu s dobrými mravy, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Předně je třeba zdůraznit, že dovolatelé zejména rekapitulují zjištění a právní hodnocení soudů obou stupňů, právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňují především prostřednictvím skutkových námitek (zpochybňují správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování) a vytýkají odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami. Uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. (k vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné - §237- 238a o. s. ř.). Nevymezují ani řádně právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu; odkazují pouze na judikaturu dovolacího soudu, se kterou je napadené rozhodnutí v souladu.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod číslem 45/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, i rozsudky téhož soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3984/2010, ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1511/2016).
Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud se otázkou změny poměrů zabýval, pečlivě se vypořádal se všemi skutečnostmi, v nichž dovolatelé spatřovali podstatné změny okolností, přičemž jeho závěry nelze považovat za nepřiměřené. V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2354/2010) je i závěr, že pouhé oznámení o zajištění náhradního bytu (zaslání výčtu možných nabídek) nelze považovat za řádné splnění povinnosti zajištění náhradního bytu.
Dovolatelé sice napadli dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadají zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. listopadu 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu