ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.418.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 418/2017-169
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. R. , zastoupeného Mgr. Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, proti žalované LUKA, a.s. , se sídlem ve Vysoké Studnici 120, IČO: 00136760, zastoupené JUDr. Alenou Chloupkovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 5053/22, o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 104/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 13. září 2016, č. j. 54 Co 426/2015-140, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 13. září 2016, č. j. 54 Co 426/2015-140, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. února 2015, č. j. 4 C 104/2009-123, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po částečném zpětvzetí (viz č. l. 37 a 40 spisu) změněné žaloby (viz č. l. 26, 27 a 35 spisu) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 500.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu pohledávky, která měla původně náležet M. K. jako podíl na nevyčerpané restituční rezervě vytvořené žalovanou v rámci její transformace podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „transformační zákon“, resp. „zákon č. 42/1992 Sb.“). Aktivní věcnou legitimaci k uplatnění uvedené pohledávky odůvodnil tvrzením, že M. K. mu ji postupně převedla smlouvami o postoupení pohledávek z 12. ledna 2009, 25. září 2009 a 9. října 2009 (dále jen „Postupní smlouvy“).
Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) mezitímním rozsudkem ze dne 25. února 2015, č. j. 4 C 104/2009-123, rozhodl, že nárok žalobce je co do základu důvodný; současně vyslovil, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. M. K. byla zařazena do registru členů a oprávněných osob ze dne 5. prosince 1992 na základě transformačního projektu žalované (tehdy jednající pod obchodní firmou Jednotné zemědělské družstvo Luka – dále jen „družstvo“) a v souvislosti s transformací družstva podle zákona č. 42/1992 Sb. jí byl (jako osobě oprávněné podle §14 písm. a/ i b/ téhož zákona) vypočten základní podíl ve výši 282.736,- Kč, představovaný nároky podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), a další majetkový podíl ve výši 85.611,- Kč. Žalovaná takto vypočtené majetkové podíly již vypořádala, a to tak, že zaplatila M. K. částku 70.785,- Kč na základní podíl a částku 40.000,- Kč na další podíl a její dceři B. K., jíž smlouvou ze dne 20. listopadu 2000 (dále jen „smlouva ze dne 20. listopadu 2000“) postoupila „veškeré své pohledávky vzniklé jí z… transformačního projektu vůči… družstvu“ , zbývající částku 257.562,- Kč. Poté M. K. uzavřela s žalobcem Postupní smlouvy, jimiž mu převedla své pohledávky vůči žalované ve výši 50.000,- Kč, 300.000,- Kč a 650.000,- Kč s odůvodněním, že jde o pohledávky vzniklé z titulu majetkového podílu na nevyčerpané restituční rezervě původně vytvořené podle §7 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. Transformační projekt družstva skutečně počítal s vytvořením tzv. rezervy k uspokojení případných dalších restitučních nároků podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. Tyto nároky pak žalovaná v průběhu let částečně uspokojila a v neuspokojené části jde nyní o nižší částku, než činí aktuální zůstatek restituční rezervy. Na tomto skutkovém základě se soud prvního stupně zabýval především otázkou, zda M. K. vznikl – vedle nároků na základní a další podíl z transformace – rovněž nárok na podíl k nevyčerpané části restituční rezervy. Zde – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. července 2009, sp. zn. IV. ÚS 3010/08 (dále též jen „Nález“) – konstatoval, že jestliže se o částku vyčíslenou podle §7 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., určenou k uspokojení případných dalších restitučních nároků, snížilo čisté jmění zemědělského družstva, z něhož se stanovily majetkové podíly, pak došlo-li k ukončení procesu restitucí uspokojením všech nároků, k jejichž pokrytí byla restituční rezerva určena, a zůstala-li zde nevyčerpaná část, měla být rovněž rozdělena mezi oprávněné osoby. Takové použití zůstatku restituční rezervy – i když o něm transformační zákon mlčí – odpovídá jeho povaze a účelu jako zákona plnícího také restituční cíle i v poměru k oprávněným osobám – nečlenům družstva. Uzavřel, že byl-li tedy M. K. vypočten (podle kritérií stanovených v §17 zákona č. 42/1992 Sb.) další majetkový podíl z čistého jmění družstva, od nějž byla odečtena restituční rezerva, která posléze nebyla (a již ani nebude) zčásti vyčerpána, vznikl jí vůči žalované rovněž nárok na podíl k nespotřebované části této rezervy. Poté se zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění žalované pohledávky, tj. nároku na vypořádání uvedeného majetkového podílu. V této souvislosti zejména nepřisvědčil námitce žalované, že dotčená pohledávka nemohla být žalobci platně postoupena, neboť již před uzavřením Postupních smluv ji M. K. převedla na svoji dceru. Podle jeho názoru totiž vůle smluvních stran projevená ve smlouvě ze dne 20. listopadu 2000 nesměřovala k tomu, aby B. K. byla postoupena též matčina pohledávka na vypořádání jejího podílu k nevyčerpané části restituční rezervy. Naopak uvedenou pohledávku M. K. výslovně převedla (Postupními smlouvami) na žalobce, jenž je tak aktivně věcně legitimován k jejímu uplatnění. Proto (mezitímním rozsudkem) rozhodl, že uplatněný nárok žalobce je co do základu po právu, přičemž rozhodnutí o výši tohoto nároku (a o nákladech řízení účastníků) vyhradil konečnému rozsudku.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací rozsudkem ze 13. září 2016, č. j. 54 Co 426/2015-140, citovaný (mezitímní) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní názory, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně tak především dovodil, že nebyla-li zcela vyčerpána restituční rezerva, z níž vycházelo družstvo při výpočtu majetkových podílů podle §17 zákona č. 42/1992 Sb., vznikne osobám oprávněným podle transformačního zákona nárok na rozdělení zůstatku této rezervy. V této souvislosti odkázal – stejně jako soud prvního stupně – na závěry vyjádřené v Nálezu a zdůraznil, že již učiněný výklad Ústavního soudu, vyjádřený v nálezové judikatuře, je pro obecné soudy závazný, byť – jak současně připustil – nikoli absolutně, jelikož s ohledem na oprávnění Ústavního soudu měnit své ústavně právní výklady musí mít i obecné soudy příležitost takové změny ve výjimečných případech navrhnout (zde poukázal na nález Ústavního soudu z 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Podle jeho názoru však o takový výjimečný případ v posuzované věci nejde. Poté se ztotožnil rovněž se závěrem o aktivní věcné legitimaci žalobce k uplatnění žalované pohledávky. K tomuto závěru pouze přičinil, že nárok na rozdělení zůstatku restituční rezervy je zapotřebí považovat za majetkový podíl svého druhu, zákonem výslovně neuvažovaný, odlišný od majetkového podílu podle §17 zákona č. 42/1992 Sb. Stále však jde o podíl na čistém jmění družstva a tedy v konečném důsledku o majetkový podíl oprávněné osoby podle transformačního zákona. Nárok na jeho vypořádání je tudíž pohledávkou, jíž lze smluvně převádět na třetí osoby, přičemž nabyvatel takovéto pohledávky má pak postavení osoby oprávněné podle zákona č. 229/1991 Sb. i podle transformačního zákona (§33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Dodal, že způsobilé k postoupení jsou i pohledávky budoucí či sporné. Za této situace mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (které doplnila /včasným/ doplňkem ze dne 19. prosince 2016), jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.”), a odůvodnila zejména konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně nesouhlasila s právními názory, které odvolací soud učinil s odkazem na závěry vyjádřené v Nálezu. Namítla, že transformační zákon založil nárok oprávněných osob explicitně jen na rozdělení výlučně tímto zákonem definované části „čistého jmění družstva“. Pak ovšem, nemá-li být zcela popřeno psané právo, nelze jakýmkoli výkladem dovodit, že zákon (toliko svou povahou a účelem) založil ještě individuální nárok oprávněných osob na „rozdělení“ jiné části onoho čistého jmění, a sice části obchodního majetku družstva, jíž transformační zákon z rozdělení na majetkové podíly výslovně vyloučil. Připomněla, že čisté jmění družstva ponížené o restituční rezervu se rozdělovalo na další majetkové podíly skrze transformační projekt, který schvalovala valná hromada všech oprávněných osob, jež se účastnily transformace. Tento orgán, vzniklý ad hoc podle transformačního zákona, byl povolán k rozhodování toliko pro účely (časově limitovaného) procesu transformace a zanikl splněním svého úkolu, jímž bylo schválení transformačního projektu. Proto v současné době není právně ani technicky možné rozdělit další část čistého jmění družstva (před transformací) na majetkové podíly oprávněných osob, a to tím spíše, že majetek subjektu vzešlého z transformace již nemá s jakoukoli restituční náhradou nic společného. Na podporu uvedených názorů poukázala na článek Z. H., uveřejněný pod názvem „O tzv. restituční rezervě v transformaci zemědělských družstev“ v sešitě č. 11 z roku 2011 časopisu Obchodní právo, a dále také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3422/2006. Vyjádřila přesvědčení, že názor o potřebě rozdělení nevyčerpané části restituční rezervy – jakkoli byl vyjádřen v nálezu Ústavního soudu – je neudržitelný rovněž proto, že se příčí obecně platným zásadám právní jistoty a dobré víry a ve svých důsledcích by vedl k narušení fungování subjektu vzešlého z transformace, jakož i k porušení předpisů z oblasti účetnictví a financí. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem. Uvedl, že podstatou daného sporu je odstranit zjevně protiprávní stav spočívající v tom, že žalovaná měla podle transformačního projektu uhradit na případné restituční nároky částku v řádech desítek milionů korun, o níž bylo poníženo plnění osobám oprávněným podle transformačního zákona, avšak tuto částku na restituční nároky nevynaložila, její podstatnou část si ponechala a takto ušetřený majetek, o nějž se obohatila na úkor oprávněných osob, které se nestaly jejími členy, používá pro svou potřebu a pro účely svého podnikání. Je zřejmé, že tento stav vyžaduje zásah soudní moci, kterou ani absence výslovné právní normy nezbavuje povinnosti poskytnout ochranu subjektivním právům oprávněných osob. Obdobně vyznívají též závěry vyjádřené v Nálezu, které jsou pro soudy rozhodující daný případ závazné, neboť je Ústavní soud zaujal v typově shodné věci (zde se odvolával na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu). Měl rovněž za to, že neobstojí argument, že z transformačního zákona nelze žádným výkladem dovodit nárok oprávněných osob na rozdělení zůstatku restituční rezervy (a potažmo jemu odpovídající povinnost žalované tento nárok vypořádat). Podle jeho mínění má tento nárok oporu právě v ustanovení §7 odst. 2 písm. a/ zákona č. 42/1992 Sb., které výslovně počítá s tím, že někdejší zemědělská družstva a jejich právní nástupci budou povinni vypořádat i nároky oprávněných osob, které teprve vzniknou. Z toho vyplývá, že restituční rezerva představuje majetkový soubor, jenž měl připadnout oprávněným osobám a o němž tak žalovaná od počátku věděla, že si jej nebude moci ponechat pro své potřeby jako svůj majetek. Zastával stanovisko, že úmysl zákonodárce je v tomto směru jasný a Ústavní soud ho v Nálezu pouze dovedl do důsledků. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky, zda osobám oprávněným podle §14 písm. a/ a b/ transformačního zákona vznikne nárok na majetkový podíl /svého druhu/ k nevyčerpané části restituční rezervy vytvořené zemědělským družstvem v rámci jeho transformace podle téhož zákona, nebude-li restituční rezerva beze zbytku vyčerpána pro uspokojení restitučních nároků uvedených v §7 odst. 2 písm. a/ zákona č. 42/1992 Sb.), která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. vypořádání majetkových účastí členů a jiných oprávněných osob na majetku družstev provedou všechna družstva vzniklá před účinností tohoto zákona (tj. před 28. lednem 1992) podle transformačního projektu. Ustanovení §9 odst. 5 uvedeného zákona pak určuje, jaké údaje musí transformační projekt obsahovat, přičemž mezi tyto údaje řadí též vymezení čistého jmění družstva podle §7 k poslednímu dni čtvrtletí předcházejícího vypracování transformačního projektu a kritéria pro výpočet majetkových podílů členů a jiných oprávněných osob, která jsou závazně stanovena v souladu s částí třetí a čtvrtou téhož zákona (viz písm. d/ a g/ citovaného ustanovení). Zbývá dodat, že transformace zemědělských družstev je upravena v části třetí transformačního zákona a kritéria pro určení majetkových podílů oprávněných osob jsou stanovena v §17 transformačního zákona.
V nálezu ze dne 28. července 2009, sp. zn. IV. ÚS 3010/08 (dále opět jen „Nález“), Ústavní soud konstatoval mimo jiné následující: „Již odvolací soud… přisvědčil názoru stěžovatele, když uvedl, že jestliže se o částku vyčíslenou podle §7 odst. 2 zákona, určenou k uspokojení případných dalších restitučních nároků, snížilo čisté jmění zemědělského družstva, z něhož se stanovily majetkové podíly, pak došlo-li k ukončení procesu restitucí uspokojením všech nároků, k jejichž pokrytí byla restituční rezerva určena, a zůstala-li zde nevyčerpaná část, měla být rovněž rozdělena mezi oprávněné osoby. Tento názor sdílí i Ústavní soud, neboť takové použití zůstatku restituční rezervy – i když o něm transformační zákon mlčí – odpovídá jeho povaze a účelu, jako zákona plnícího také restituční cíle i v poměru k oprávněným osobám - nečlenům družstva. Možno poukázat na dikci ustanovení §7 odst. 2 tohoto zákona, dle níž od čistého jmění se odečte částka, která bude použita pro uspokojení případných dalších restitučních nároků zemědělských družstev ve výši nároků, které mohou být uplatněny ke dni schválení transformačního projektu, s tím, že z logiky věci tak plyne, že pokud tato částka ve skutečnosti využita k zákonem předpokládanému účelu nebude, je třeba ji opět k čistému jmění družstva přičíst a v souladu s povahou transformačního zákona se k ní chovat jako k částce, kterou je třeba, podle tímto zákonem v ustanovení §17 stanovených kriterií, rozdělit mezi všechny oprávněné osoby, a to bez ohledu na obtíže, které takové rozdělování přinese. Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu, týkající se soudcovského vyplňování mezer v právu, jakož i na kautely s tím spojené (sp. zn. Pl. ÚS 20/05). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 pak v této souvislosti výslovně uvedl: ‘Ústavní soud rovněž připomíná, že z ústavního zákazu odepření spravedlnosti vyplývá povinnost obecných soudů vyplňovat mezery v zákonech tam, kde by opak vedl k faktické nevymahatelnosti nároku.’“
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že podle kritérií stanovených v §17 zákona č. 42/1992 Sb. bylo možné rozdělovat na majetkové podíly jen čisté jmění družstva, do něhož nebyl zahrnut majetek, na který již byl uplatněn nárok podle zvláštních předpisů, a ani majetkové vklady členů (srov. §7 odst. 1 citovaného zákona); od takto vypočteného čistého jmění družstva se ještě odečetly částky podle §7 odst. 2 a 3 téhož zákona. Smyslem odpočtu částky uvedené v §7 odst. 2 od čistého jmění družstva bylo ponechat družstvu určitou majetkovou rezervu v zájmu možnosti uspokojit též restituční nároky, které nebyly uplatněny ke dni schválení transformačního projektu a které mohly být – v důsledku plynoucích lhůt podle zvláštních právních předpisů – uplatněny i po uvedeném dni. U zemědělských družstev se tato rezerva vytvářela ve výši všech možných dosud neuplatněných restitučních nároků (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 42/1992 Sb., dostupnou např. v ASPI pod identifikačním číslem /ASPI ID/ LIT32281CZ). Na vysvětlenou se sluší poznamenat, že pojmem „restituční nároky“ transformační zákon označoval subjektivní (hmotná) práva restituentů, nikoli nároky v procesním smyslu.
Předně je zapotřebí zdůraznit, že u zemědělských družstev se restituční rezerva vytvářela podle skutečného stavu dosud neuplatněných restitučních nároků a byla tudíž odvislá od výše celkových možných (dosud neuplatněných) nároků oprávněných osob na náhrady podle restitučních předpisů (např. podle zákona č. 229/1991 Sb.), s výjimkou náhrad za movitý majetek (živý a mrtvý inventář a zásoby – dále též jen „inventář“), jejichž výše se pro účely vytvoření restituční rezervy vypočítávala vždy podle normativů stanovených na jeden hektar zemědělské nebo lesní půdy v nařízení vlády č. 20/1992 Sb., tj. podle náhradového předpisu vydaného na základě zákonného zmocnění obsaženého v §20 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. §7 odst. 2 písm. a/ zákona č. 42/1992 Sb.). Výše restituční rezervy pak byla stanovena nesprávně tehdy, jestliže v ní nebyly zohledněny všechny dosud neuplatněné restituční nároky, nebo jestliže v ní byly zohledněny i neexistující („domnělé“) restituční nároky, popř. jestliže při výpočtu restitučních nároků nebylo postupováno v souladu s platným právem (např. při výpočtu náhrad za movitý majetek nebyl dodržen postup stanovený v nařízení vlády č. 20/1992 Sb.). Není pochyb o tom, že byla-li výše restituční rezervy stanovena nesprávně, promítla se tato nesprávnost i do výpočtu majetkových podílů podle §9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb. (viz §17 téhož zákona). V ustálené soudní praxi však nebyl zaznamenán odklon od názoru, že výpočet majetkového podílu podle citovaného ustanovení má pouze pořádkovou povahu. Byl-li výpočet majetkového podílu provedený družstvem nesprávný, mohla se oprávněná osoba domáhat opravy výpočtu u družstva a nebylo-li jí vyhověno, mohla se dovolat soudní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 777/97, uveřejněný pod č. 1/99 časopisu Soudní judikatura). V rámci soudního přezkumu správnosti výpočtu majetkového podílu provedeného družstvem pak nebyl vyloučen ani přezkum schváleného transformačního projektu co do jeho souladu s platným právem (viz rozhodnutí Ústavního soudu z 28. dubna 1998, sp. zn. II. ÚS 250/96, a ze 4. dubna 2007, sp. zn. I. ÚS 267/06, a dále např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 814/2010, uveřejněný pod č. 93/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho vyplývá, že byla-li restituční rezerva nesprávně stanovena v transformačním projektu (v rámci vymezení čistého jmění družstva – viz §9 odst. 5 písm. d/ zákona č. 42/1992 Sb.), byla tato situace řešitelná opravou, při níž bude výše majetkových podílů (a v konečném důsledku i výše restituční rezervy) uvedena do souladu s výslovnou právní úpravou. V případě nesprávně stanovené výše restituční rezervy jde tedy o rozpor transformačního projektu s platným právem (s ustanovením §7 odst. 2 písm. a/ zákona č. 42/1992 Sb.), nikoli o mezeru v zákoně, jíž je třeba vyplnit dotvářením práva (konkrétně „konstruováním“ nároku na rozdělení zůstatku restituční rezervy coby majetkového podílu svého druhu, zákonem výslovně neuvažovaného, odlišného od majetkového podílu podle §17 zákona č. 42/1992 Sb., jak to vyjádřil odvolací soud). Podle přesvědčení dovolacího soudu nelze tedy závěry Ústavního soudu vyslovené v Nálezu aplikovat na případ, kdy zůstatek restituční rezervy vznikl v důsledku nesprávně (v rozporu s platným právem) stanovené výše této rezervy v transformačním projektu.
Dovolací soud současně zastává názor, že o případ mezery v transformačním zákoně nejde ani v situaci, kdy restituční rezerva nebyla beze zbytku vyčerpána v důsledku toho, že některé (popř. i všechny) restituční nároky, k jejichž uspokojení byla vytvořena, zanikly (jinak než splněním) nebo se staly nevymahatelnými. Není pochyb o tom, že zanikne-li restituční nárok jinak než splněním, zanikne též jemu odpovídající povinnost družstva tento nárok uspokojit. Takto ušetřené prostředky pak „zůstávají“ v majetku družstva bez ohledu na to, že byly odečteny od jeho čistého jmění určeného k rozdělení na majetkové podíly (podle kritérií stanovených v §17 zákona č. 42/1992 Sb.). Neexistuje totiž žádný rozumný důvod, proč by se jednou zaniklý dluh měl – navzdory svému zániku – transformovat v povinnost k plnění osobě odlišné (osobám odlišným) od původního věřitele. Uvedené obdobně platí též pro případ nevymahatelnosti restitučního nároku (např. v důsledku jeho promlčení), v kterémžto případě je absence důvodu pro rozdělení zůstatku restituční rezervy, nadto pouze mezi osoby oprávněné podle transformačního zákona (a nikoli též mezi ostatní restituenty), o to markantnější, že právo, k jehož uspokojení byla restituční rezerva určena, zde nadále existuje (byť jako naturální obligace), takže v rozsahu tohoto práva – přísně vzato – ani nelze hovořit o její nevyčerpané části. Kromě toho však nelze ani přehlédnout, že od čistého jmění družstva se před jeho rozdělením na majetkové podíly podle §17 zákona č. 42/1992 Sb. odečítaly i jiné závazky (dluhy) než závazky plynoucí z restitučních předpisů. Je přitom evidentní, že i když tyto závazky posléze nebudou zcela splněny (a majetkový stav družstva se tak nesníží očekávaným způsobem), na podíly oprávněných osob (ať už členů či nečlenů družstva) to nebude mít žádný vliv. Není důvod, proč by totéž nemělo platit také pro závazky plynoucí družstvu z restitučních předpisů. V uvedených souvislostech je pak důležité rovněž zmínit, že restituční rezerva sloužila k uspokojení restitučních nároků, které v době schválení transformačního projektu (skutečně) existovaly; přitom v době účinnosti transformačního zákona již byly uvedené nároky, a to i u zemědělských družstev, v podstatě známy. Na základě restitučních předpisů (např. zákona č. 229/1991 Sb.), předcházejících přijetí uvedeného zákona, totiž vznikaly restituentům bez dalšího, tj. přímo ze zákona (ex lege). Pouze v případě náhrad za movitý majetek nebyla známa konečná výše těchto nároků (jejíž stanovení záviselo na nejisté okolnosti, zda bude či nebude možné prokázat odnětí či vnesení inventáře nebo určit jeho hodnotu v cenách platných ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. – viz §20 odst. 6 téhož zákona), a proto zákonodárce v §7 odst. 2 písm. a/ zákona č. 42/1992 Sb. určil, že pro účely vytvoření restituční rezervy se výše uvedených náhrad stanoví podpůrným způsobem (podle normativů stanovených na jeden hektar zemědělské nebo lesní půdy v nařízení vlády č. 20/1992 Sb.). Hovoří-li tedy citované ustanovení o „uplatnění“ restitučních nároků, má tím na mysli postup, jaký musel restituent dodržet k tomu, aby zabránil zániku (existujícího) práva (restitučního nároku) uplynutím stanovené doby, tedy – řečeno jinak – prekluzi práva (viz např. §13 a §20 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.). S přihlédnutím k uvedenému je tedy transformované družstvo (jiný subjekt vzešlý z transformace) oprávněno „ponechat si“ zůstatek restituční rezervy i v rozsahu restitučních nároků, které nebyly po dni schválení transformačního projektu včas uplatněny podle zvláštních právních předpisů.
Z předchozího výkladu zároveň vyplývá, že závěry Ústavního soudu vyjádřené v Nálezu mohou nalézt uplatnění pouze v případě, kdy zůstatek částky vyčleněné zemědělským družstvem podle §7 odst. 2 písm. a/ zákona č. 42/1992 Sb. vznikl v důsledku toho, že výše dané částky, ač stanovená správně (v souladu s platným právem), neodpovídala skutečné („konečné“) výši nároků, k jejichž vypořádání byla určena. Zde je vhodné připomenout, že na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již uvedeno, že výše náhrad za movitý majetek (inventář) se pro účely vytvoření restituční rezervy vypočítávala vždy podle normativů stanovených na jeden hektar zemědělské nebo lesní půdy v nařízení vlády č. 20/1992 Sb., tj. podle náhradového předpisu vydaného na základě zákonného zmocnění obsaženého v §20 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. §7 odst. 2 písm. a/ zákona č. 42/1992 Sb.). Způsob výpočtu náhrady inventáře, stanovený citovaným nařízením, byl však jen podpůrný a uplatnil se pouze v případech, kdy nebylo možné prokázat odnětí nebo vnesení inventáře nebo nešlo určit jeho „současnou“ hodnotu. Jinak se původním vlastníkům inventáře poskytovala náhrada až do výše hodnoty odňatých (vnesených) věcí v cenách platných ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., od níž se odečetla náhrada inventáře vyplacená v minulosti (srov. §20 odst. 3 uvedeného zákona). Z toho lze dovodit, že v určitých případech mohl vzniknout nesoulad mezi tím, jak byl pro účely stanovení restituční rezervy restituční nárok původního vlastníka inventáře vypočten (podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb.), a tím, jaká byla jeho skutečná hodnota vyjádřená v cenách odňatých (vnesených) věcí platných ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. Právě v takových případech (na rozdíl zejména od případů uvedených v předchozím odstavci) pak mohla nastat situace, zmíněná v Nálezu, kdy proces restitucí byl ukončen „uspokojením všech nároků, k jejichž pokrytí byla restituční rezerva určena“ , a přes to zde zůstala určitá její nevyčerpaná část.
V projednávané věci sice o uvedenou situaci, na níž reagují závěry vyslovené v Nálezu, bezprostředně nejde, avšak ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že i po uspokojení zbylé části restitučních nároků nebude zcela vyčerpána částka vyčleněná družstvem podle §7 odst. 2 písm. a/ zákona č. 42/1992 Sb. Jen z toho, že takto vytvořená restituční rezerva nebude beze zbytku spotřebována, však nelze bez dalšího dovozovat, že po ukončení procesu vypořádání restitučních nároků, k jejichž uspokojení byla určena, vznikne osobám oprávněným podle §14 písm. a/ a b/ transformačního zákona nárok na majetkový podíl (svého druhu) k nevyčerpané části této rezervy. Zůstatek restituční rezervy totiž může zapříčinit více různých činitelů, které vyvolávají rozdílné právní následky, včetně následku, že prostředky odpovídající nevyčerpané části restituční rezervy „zůstanou“ v majetku družstva. Otázkou, z jakých příčin nebyla i po uspokojení zbylé části restitučních nároků zcela vyčerpána restituční rezerva vytvořená žalovanou v rámci její transformace podle zákona č. 42/1992 Sb. a potažmo jakou měrou se ta která příčina podílela na vzniku zůstatku této rezervy, se však odvolací soud (soud prvního stupně) v dané věci nezabýval. Jeho právní posouzení základu uplatněného nároku je tak neúplné a tudíž nesprávné.
Teprve vyjde-li v dalším řízení najevo, že zůstatek restituční rezervy vznikl alespoň zčásti v důsledku toho, že výše restituční rezervy, ač správně stanovená, neodpovídala konečné výši nároků, k jejichž vypořádání byla určena (viz výklad uvedený v předchozím odstavci), lze v tomto konkrétním případě – avšak pouze ve vztahu k částce nevyčerpané právě z této příčiny – uvažovat o aplikaci (nikoli však mechanické) závěrů Ústavního soudu vyslovených v Nálezu.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 11. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu