ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4322.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4322/2017-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce K. N. , P., proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Osadní 45 , se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Osadní 1552/45, IČO 28545222, zastoupenému JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze 7, Nad štolou 1302/18, o neplatnost usnesení shromáždění společenství vlastníků ze dne 20. října 2011, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 23/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 14 Cmo 435/2015-59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním rozsudek Vrchního soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 14. 11. 2016, č. j. 14 Cmo 435/2015-59, kterým potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (soud prvního stupně) ze dne 17. 3. 2015, č. j. 52 Cm 23/2014-37, jímž zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal „zrušení rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek ze dne 20. 10. 2011 o schválení opatření úvěru“, a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení; a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), neboť otázky, které dovolatel v dovolání uplatnil prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Předně je třeba zdůraznit, že námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadami (porušil zásadu rovnosti účastníků a kontradiktornosti občanského soudního řízení, neposkytl účastníkům poučení podle §118a o. s. ř., neprovedl některé navržené důkazy a jeho rozhodnutí je překvapivé, nepřezkoumatelné a rozporuplné), dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Jen pro úplnost lze konstatovat, že z obsahu spisu takové vady zjištěny nebyly, je zřejmé, že soudy provedly všechny důkazy významné pro rozhodnutí ve věci, a o tom, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně jasně uvedl skutková zjištění, která učinil, i to, k jakým právním závěrům dospěl, svědčí dostatečně výmluvně ostatně i délka podaného dovolaní (která trojnásobně přesahuje délku odůvodnění napadeného rozsudku), v němž dovolatel velmi obšírně polemizuje s jednotlivými závěry odvolacího soudu.
Rozebírá-li dovolatel podrobně otázku, která rozhodnutí přijatá shromážděním lze napadnout žalobou podle §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), a snaží se (i odkazem na judikaturu dovolacího soudu) argumentovat ve prospěch závěru, že rozhodnutí, které žalovaný přijal na shromáždění dne 20. 10. 2011, je důležitou záležitostí (a proto se lze přezkumu jeho neplatnosti domáhat u soudu), přehlíží, že k témuž závěru dospěl i odvolací soud a žalobu zamítl z jiného důvodu. Dovolání tak pro řešení této otázky přípustné není.
Závěr odvolacího soudu, že vlastnictví jednotky je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem, a že práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek, je v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. odůvodnění nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5216/2007, uveřejněný pod číslem 17/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustálené soudní praxe (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3024/2012) soud může zasahovat do vnitřních poměrů společenství vlastníků pouze v zákonem stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek. V případě žaloby podle §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. soud pouze přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství; dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví jeho neplatnost (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod číslem 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázka náboženské svobody či náboženská víra jednotlivých vlastníků jednotek s těmito závěry nijak nesouvisí, pro závěr o jejich správnosti nemá žádný význam a na jejím řešení ani napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
V části, v níž dovolatel napadl výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení (před soudy obou stupňů), není dovolání přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [§237, §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu