ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4849.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 4849/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Ostravy – městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky , se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Přemyslovců 63, zastoupeného JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Mojmírovců 805/41, proti žalovanému J. S. , O., zastoupenému opatrovnicí Mgr. Pavlou Lukšovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Českobratrská 1403/2, o zaplacení částky 25.413,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 115/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. prosince 2007, č. j. 42 Co 468/2007-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. prosince 2007, č. j. 42 Co 468/2007-71, potvrdil rozsudek pro zmeškání ze dne 28. srpna 2006, č. j. 37 C 115/2006-19, jímž Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 25.413,- Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. prosince 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelný /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) spočívá na právním názoru, že – z příčin v něm uvedených – byly v daném případě splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b o. s. ř. Správnost uvedeného právního názoru se dovolatel pokusil zpochybnit dovolacími námitkami, že rozsudek pro zmeškání neměl být vydán, neboť „před prvním jednáním jednoznačně prohlásil, že nárok žalobce neuznává a s žalobou nesouhlasí“ , že z tohoto důvodu „předem sdělil soudu, že se jednání účastnit nebude“ , a že jako „osoba práva neznalá nebyl schopen vyhodnotit, že takovou omluvu by mohl soud vyhodnotit jak nedůvodnou“. Měl také za to, že „s ohledem na fatální následky jeho neúčasti na prvním jednání ve věci bylo na místě, aby jej soud prvního stupně dodatečně poučil o tom, že jeho omluva není důvodná. Poukázal rovněž na svůj dlouhodobě „nedobrý“ zdravotní stav a skutečnost, že mu byl ustanoven zástupce až v odvolacím, resp. dovolacím řízení.
V soudní praxi není pochyb o tom, že rozsudek pro zmeškání (při splnění zákonem stanovených předpokladů) soud může, avšak také nemusí, vydat (srov. slovo „může“ uvedené v §153b odst. 1 o. s. ř.); záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1049 a násl.). Nejvyšší soud již dříve vyslovil právní názor, podle něhož soudy při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, z 13. 1edna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, a z 11. prosince 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013). Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud v nálezech z 10. března 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, z 23. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, a dále např. z 28. ledna 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, na nějž poukázal i dovolatel. V nich mimo jiné uvedl, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 a §3 o. s. ř.). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě.
O takový případ však v posuzované věci – vzhledem k obsahu spisu – nejde. Dovolateli byla dne 15. března 2006 doručena do vlastních rukou žaloba spolu s platebním rozkazem soudu prvního stupně ze dne 25. října 2005, č. j. 68 Ro 1156/2005-6, proti němuž podal odpor (viz č. l. 7 spisu). Dne 26. června 2006 mu bylo do vlastních rukou doručeno předvolání k jednání nařízenému na 28. srpna 2006 vzorem 018 (předvolání žalovaného k prvnímu jednání s upozorněním na možnost vydání rozsudku pro zmeškání ve věcech, v nichž může být jednáno bez přítomnosti účastníků, pokud nebylo provedeno přípravné jednání), a to v souladu se sdělením Ministerstva spravedlnosti č. 20/2004-Org. ze dne 20. dubna 2004, o vydání vzorů "tr.ř., o. s. ř., k.ř., d.ř." doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz č. l. 10 spisu). Dostalo se mu tedy řádného a běžně pochopitelného poučení ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř. o následcích nedostavení se k jednání. V uvedeném předvolání k jednání jej soud prvního stupně dostatečně a srozumitelně poučil i o tom, že budou-li u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, může požádat soud o ustanovení zástupce, a je-li to třeba k ochraně jeho zájmů, i o zástupce z řad advokátů. Na toto předvolání dovolatel reagoval podáním ze dne 14. srpna 2006, v němž oznámil svou neúčast u nařízeného jednání a svůj nesouhlas s podanou žalobou (viz č. l. 11 spisu).
Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje ani s dovolatelem zdůrazňovanými závěry přijatými v citovaném plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, a to s přihlédnutím k tomu, že jeho procesní aktivita se omezila na podání stručného odporu proti platebnímu rozkazu, na zcela formální vyjádření, v němž pouze popřel existenci pohledávky žalobce a především i přes poskytnuté poučení oznámil, že se nehodlá účastnit nařízeného jednání soudu prvního stupně.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti dovolateli, jehož dovolání bylo odmítnuto. Náklady, které mu vznikly v souvislosti s písemným advokátním vyjádřením k dovolání, nebyly (s přihlédnutím ke stručnosti vyjádření a nakonec i k jeho obsahu) posouzeny jako potřebné pro účelné uplatnění nebo bránění práva proti dovolateli. Především totiž nelze přehlédnout, že žalobce ve svém vyjádření dostatečně nereagoval na vznesené dovolací námitky.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu