ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4857.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4857/2017-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupeného JUDr. Pavlínou Urbancovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová 409/52, proti žalované E.CH.O., spol. s r.o. , se sídlem v Brně – Židenicích, Václavkova 1210/43, IČO: 49432133, zastoupené Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Brně, Královopolská 874/84, o zaplacení částky 54.850,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 233 C 4/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 49 Co 69/2015-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. prosince 2014, č. j. 233 C 4/2009-133, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 54.850,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Šlo o nároky na zaplacení dlužného nájemného z tam označených pozemků (které si žalovaná pronajala od žalobce nájemními smlouvami z 30. května 1995 a z 5. ledna 1996 – dále jen „Nájemní smlouvy“) splatného ke dni 30. října 2006 (nájemné za období od 1. července 2006 do 31. prosince 2006) a ke dni 30. dubna 2007 (nájemné za období od 1. ledna 2007 do 31. května 2007, kdy nájemní poměr skončil uplynutím tříměsíční výpovědní doby na základě výpovědi žalobce ze dne 22. února 2007).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 49 Co 69/2015-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“).
V posuzovaném případě – vzhledem k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek – však především nelze ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka právě takové (nezpůsobilé) důvody rovněž uplatnila. Jejich prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla jednak vady řízení (v podobě nesplnění poučovací povinnosti ze strany soudů obou stupňů při provádění dokazování vztahujícího se k nemožnosti naplnění účelu Nájemních smluv) a jednak brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění o obsahu Nájemních smluv a tam označené stavební uzávěry a skutková zjištění rozhodná pro posouzení otázek předpokladů odpovědnosti žalobce za škodu a započtení vzájemných pohledávek účastníků řízení. Zde nelze především přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K uplatněnému dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci lze uvést následující. Ústavní soud již v nálezu ze dne 23. října 2007, sp. zn. III. ÚS 594/07, uveřejněném pod č. 168 ve svazku 47 Sbírky nálezů a usnesení, dovodil, že pokud obecné soudy ve svých rozhodnutích nijak nereagovaly na námitku rozporu výkonu práv s dobrými mravy, stěžovatelem výslovně a opakovaně v řízení před nimi uplatňovanou, a nijak se s ní ve svých rozhodnutích nevypořádaly, jde o postup vykazující prvky libovůle, který nutno hodnotit jako zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručovaného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. V dlouhodobě ustálené soudní praxi však nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152/98 časopisu Soudní judikatura, z 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 19. listopadu 2015, sp. zn. 33 Cdo 2472/2015). Tento právní názor se v plném rozsahu prosadí též v poměrech posuzované věci. Odvolací soud se totiž posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 /viz §3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník/ - dále opět jen „obč. zák.“) vskutku nezabýval, avšak právě proto, že dovolatelka existenci příslušných právně významných skutečností ve všech jejich souvislostech ani netvrdila. S námitkou, že nemohla v době od 1. ledna 2007 do 31. května 2007 pronajaté pozemky užívat s ohledem na uplynutí doby, do které bylo možno stavbu tržnice užívat na základě kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu, se odvolací soud vypořádal, a to tak, že poukázal na možnosti prominutí nájemného (§673 obč. zák.), popř. slevy z nájemného (§674 obč. zák.), avšak vázané na uplatnění u pronajímatele v prekluzivní lhůtě podle §675 obč. zák., přičemž právně významné skutečnosti týkající se uvedeného uplatnění dovolatelka přes poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ani netvrdila, natož prokázala. S okolnostmi, které by mohly vést k závěru o rozporu výkonu práva s dobrými mravy, pak dovolatelka (nově) přichází (v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř.) až v dovolání.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává proti napadenému rozsudku „v celém jeho rozsahu“ , tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však
– s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k uvedeným výrokům schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo v této části doplněno ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu ve skutečnosti nesměřuje a dovolatelka pouze formálně ohlásila, že dovolání i proti těmto výrokům podává.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu