ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4884.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 4884/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Brna, městské části Brno – Slatina , se sídlem v Brně, Budínská 2, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 616/4, proti žalovanému nezletilému M. Z. R. , B., zastoupenému matkou Mgr. Marikou Doleželovou, bytem v Brně, Herčíkova 2568/35, právně zastoupenému Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kobližná 53/24, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 110/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2016, č. j. 19 Co 202/2015-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2016, č. j. 19 Co 202/2015-87, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť v něm neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §241b odst. 3 o. s. ř.), nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím především brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení otázky naplněnosti předpokladů pro přechod nájmu bytu; současně však namítl i vady (odvolacího) řízení (nenastolil žádnou otázku výkladu procesního předpisu a takovou otázku nelze dovodit ani z obsahu dovolání). Zpochybňoval-li dovolatel hodnocení provedeného dokazování soudem, uplatnil totiž jiný důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1edna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1edna 2013 k dispozici nemá – viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 2891/2015).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že v dovolání nebyl – způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Přitom nedostatek vymezení (způsobilého) dovolacího důvodu dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.). Z toho současně vyplývá, že vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), lze-li o takovém vylíčení – vzhledem k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – vůbec uvažovat, vztáhl (snad s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4242/2011) ve skutečnosti nepřípustně zejména k jinému skutkovému stavu věci, než jak byl zjištěn soudy obou stupňů, a snad i k vadám řízení.
Nad rámec uvedeného dovolací soud v tomto případě výjimečně dodává následující. Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že po nájemci M. R., zemřelému 2. prosince 2012, nepřešlo právo nájmu bytu na žalovaného (jeho syna) proto, že – z důvodů specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně, na něž odvolací soud pro stručnost odkázal – nebyl naplněn předpoklad žití s nájemcem ke dni jeho smrti ve společné domácnosti a ani předpoklad neexistence vlastního bytu u žalovaného. Pokud by se, avšak snad jen hypoteticky, dalo o vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání – vzhledem k odkazu na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu – uvažovat, pak nikoli ve vztahu k (těmto) právním otázkám, na jejichž řešení založil své rozhodnutí odvolací soud.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat, neboť vyjádření se minulo důvody, pro něž bylo dovolání odmítnuto, a proto bylo pro rozhodnutí o dovolání bezvýznamné.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu