ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5123.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 5123/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobců a) O. P. , a b) V. P. , zastoupených JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovaným 1) P. L. , zastoupenému Mgr. Marcelem Zachvejou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1727/108, a 2) Stavebnímu bytovému družstvu Poruba , se sídlem v Ostravě, Porubská 1015/17, IČO 00408441, o vyklizení a předání družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 137/2015, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2016, č. j. 56 Co 199/2016-86, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 27. 5. 2015 se žalobci domáhali proti prvnímu žalovanému vyklizení tam specifikovaného bytu.
Podáním ze dne 16. 9. 2015 doplněným dne 17. 9. 2015 nazvaným „Změna žaloby“ kromě dosavadního nároku (na vyklizení bytu prvním žalovaným, který formulovali jako žalobu na vyklizení bytové jednotky oproti zaplacení částky 940.000 Kč) označili jako dalšího účastníka druhého žalovaného a uplatnili dále žalobu na určení, že druhý žalovaný je vlastníkem tam specifikované bytové jednotky, že žalobci jsou společnými členy druhého žalovaného a že jsou nájemci předmětné bytové jednotky.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) posoudil návrh jako změnu žaloby a s odkazem na ustanovení §95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, jej usnesením ze dne 1. 12. 2015, č. j. 23 C 137/2015-50, zamítl. Usnesením ze dne 6. 1. 2016, č. j. 23 C 137/2015-54, pak připustil, aby do řízení vstoupil druhý žalovaný.
Rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 23 C 137/2015-68, soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu o vyklizení prvního žalovaného z předmětného bytu, výrokem II. zastavil řízení v části týkající se opakovaného návrhu žalobců na změnu žaloby a dále rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a IV.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 5. 2016, č. j. 56 Co 199/2016-86, rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I., III. a IV. výroku zrušil a věc mu ve stejném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.), v odstavci II. výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Uzavřel, že se soud prvního stupně dopustil procesní vady, která měla „vliv na další postup řízení“, jestliže poté, co zamítl návrh na změnu žaloby, připustil vstup druhého žalovaného do řízení, aniž to žalobci výslovně navrhli a aniž bylo zřejmé, čeho se vůči němu domáhají.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, kterým zpochybnili způsob, jakým odvolací soud vyložil obsah jejich podání ze dne 16. 9. 2015 doplněným dne 17. 9. 2015.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Podle §41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Z citovaného ustanovení plyne, že pro posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil a jaký obsah jim přisuzuje, ale je povinností soudu zabývat se tím, o jaký úkon vskutku jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2913/2011).
Judikatura Nejvyššího soudu je pak ustálena v závěru, že o změnu žaloby nejde v případě, že žalobce kromě dosavadního nároku, který uplatňuje i nadále, uplatní další samostatný nárok a dojde tak k objektivní kumulaci nároků. Uplatnění tohoto dalšího nároku je třeba považovat za další žalobu, a proto soud v takovém případě nemůže rozhodovat o změně žaloby. Případné rozhodnutí o změně žaloby nemá vliv na to, že nárok byl již uplatněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 535/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 6, ročník 1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/99, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1974/2008 , nebo již citované usnesení ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2913/2011).
V projednávané věci žalobci svým podáním ze dne 16. 9. 2015 ve znění doplnění ze dne 17. 9. 2015 nazvaným „Změna žaloby“ s přihlédnutím k jeho obsahu ve smyslu §41 odst. 2 o. s. ř. kromě stávající žaloby na vyklizení bytu (u níž jediné mohla změna žaloby přicházet v úvahu) uplatnili další tři nároky na určení právního vztahu, čímž došlo k tzv. objektivní kumulaci nároků. Soud prvního stupně proto pochybil, jestliže posoudil toto podání pouze podle jeho označení jako změnu žaloby (kterou usnesením ze dne 1. 12. 2015, č. j. 23 C 137/2015-50, zamítl), aniž se zabýval vzhledem k jeho obsahu dalšími uplatněnými nároky. Tím zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž za odvolacího řízení nemohla být sjednána náprava. Závěr odvolacího soudu tak v konečném důsledku odpovídá shora uvedené judikatuře dovolacího soudu, byť soudu prvního stupně vytkl jinou vadu, než kterou bylo řízení skutečně zatíženo.
Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V dalším řízení soud prvního stupně postupem dle §43 o. s. ř. vyzve žalobce k upřesnění, proti kterým žalovaným jednotlivé uplatněné nároky směřují, a poté (po zaplacení příslušných soudních poplatků) rozhodne o celém předmětu řízení, tedy o všech uplatněných nárocích.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu