ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5693.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 5693/2016-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce M. V. , Č., zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, proti žalované AGROSPOL LIBKOVA VODA spol. s r. o. , se sídlem v Libkově Vodě č. p. 83, IČO 42371929, zastoupené JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Pod vilami 747/10, o vyklizení pozemků a o zaplacení 12.258 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 248/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. července 2016, č. j. 15 Co 256/2016-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře (odvolací soud) ze dne 11. 7. 2016, č. j. 15 Co 256/2016-200, jímž změnil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (soud prvního stupně) ze dne 3. 3. 2016, č. j. 5 C 248/2015-133, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyklizení tam specifikovaných pozemků a zaplacení částky 12.258 Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání proti části výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nároku žalobce na zaplacení částky 12.258 Kč s úrokem z prodlení, představující náhradu škody, není přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [§237, §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“].
Dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné ani proti části výroku, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na vyklizení pozemků, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této části (posouzení otázky, zda odstoupení od smlouvy bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud (stejně jako odvolací soud) ve věci aplikoval dosavadní právní předpisy, zejména zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 1, §3074 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení otázky dobrých mravů z povahy věci náleží převážnou měrou soudům nižších instancí, neboť ty jsou – s ohledem na zásadu ústnosti a přímosti soudního řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
Odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak i na straně žalované, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Poukazuje-li dovolatel na judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se otázkou, kdy lze zamítnout vlastnickou žalobu (na vyklizení) pro rozpor s dobrými mravy, a namítá, že k odepření výkonu jeho práva nebyl v této věci důvod, přehlíží, že odvolací soud nezamítl žalobu na vyklizení pozemků proto, že by dospěl k závěru, že výkon vlastnického práva, který dovolatel uplatnil žalobou na vyklizení bytu, je v rozporu s dobrými mravy. Žalobu zamítl proto, že nájem žalované doposud neskončil, neboť dovolatel od nájemní smlouvy odstoupil neplatně (toto jednání bylo shledáno jako příčící se dobrým mravům).
Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování, uplatnil dovolatel jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu