ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.984.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 984/2016-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Ing. J. Z. , B. zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalovanému statutárnímu městu Brno , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, IČO 44992785, zastoupenému Mgr. Janem Burdychem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 5/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2015, č. j. 18 Co 311/2014-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta se sídlem v Brně, Údolní 222/5.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 4. 2014, č. j. 18 C 5/2012-69, určil, že žalobce je vlastníkem tam specifikovaných pozemků (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Vyšel z toho, že na požadovaném určení má žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu, protože účastníci jsou duplicitně zapsáni jako vlastníci předmětných pozemků na LV č. 11692 pro k. ú. Ž., obec B. Dále dovodil, že vlastnické právo svědčí žalobci na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, č. j. 17 C 379/2005-63, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2010, č. j. 18 Co 273/2009-116, s právní mocí dne 9. 11. 2010. Třebaže uvedené rozsudky nejsou pro žalovaného závazné vzhledem k tomu, že se neúčastnil řízení, v němž byly vydány, nemohlo na něj přejít vlastnické právo na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“) s ohledem na ustanovení §4 odst. 2 tohoto zákona (žalobce uplatnil v prosinci 1992 k předmětným pozemkům restituční nárok dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, č. j. 18 Co 311/2014-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (ve výroku I. vyjádřená změna jen upřesňuje označení pozemků) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Stejně jako soud prvního stupně dovodil (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu), že nabytí vlastnického práva žalovaného s ohledem na uplatněný restituční nárok žalobce podle zákona č. 229/1991 Sb. bránilo ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které se vztahuje nejen na zvláštní (restituční) předpisy vydané před účinností tohoto zákona, ale i na předpisy vydané následně, mezi něž patří i zákon č. 229/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že při právním posouzení věci odvolací soud pochybil, jestliže určil vlastnické právo žalobce na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, č. j. 17 C 379/2005-63, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2010, č. j. 18 Co 273/2009-116, neboť tato rozhodnutí nejsou pro žalovaného, který nebyl účastníkem řízení, v němž byly tyto rozsudky vydány, ve smyslu §159a občanského soudního řádu závazná. Z tohoto důvodu soudy měly věcně zkoumat, zda existují právní skutečnosti svědčící vlastnickému právu žalobce, nikoli mechanicky vycházet z vydaných rozhodnutí. V tomto směru dovolatel namítá, že předmětné pozemky neměly být žalobci vydány s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť byly před uplatněním restitučního nároku zastavěny. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce uvedl, že podané dovolání nevymezuje přesně přípustnost dovolání ani dovolací důvod. Z obsahu dovolání plyne, že žalovaný nebrojí ani tak proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci, ale proti rozhodnutím, která zakládají vlastnické právo žalobce, a v této souvislosti namítá, že pro něj nejsou závazná. Tuto otázku však soudy obou stupňů vyřešily tak, jak žalovaný požaduje, neboť se otázkou vlastnického práva obou účastníků věcně zabývaly. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a zjistil, že dovolání je podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), jež je zastoupena osobou s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
K námitce dovolatele, že shora uvedená rozhodnutí vydaná ve věci sp. zn. 17 C 379/2005 Městského soudu v Brně (z nichž odvozuje své vlastnické právo žalobce) pro něj nejsou ve smyslu §159a o. s. ř. závazná, dovolací soud uvádí, že tuto okolnost odvolací soud (i soud prvního stupně) respektoval, jestliže se věcně otázkou vlastnického práva obou účastníků zabýval. Jeho rozhodnutí tak odpovídá ustálené soudní praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněný pod č. 168 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Zpochybnil-li žalovaný závěr odvolacího soudu o vlastnickém právu žalobce poukazem na to, že nebyly splněny předpoklady pro vydání předmětných pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., přehlíží, že tuto otázku odvolací soud neřešil za stavu, kdy dospěl k závěru, že na žalovaného nepřešlo vlastnické právo na základě zákona č. 172/1991 Sb. s ohledem na ustanovení §4 odst. 2 tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že tento závěr odvolacího soudu, na němž je jeho rozhodnutí založeno, dovolatel nenapadl, a vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán vymezeným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o. s. ř.), nemohl být tento závěr v dovolacím řízení přezkoumán.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním je napadán rozsudek „v celém rozsahu“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění zjevně nepřevyšujícím 50.000 Kč, takže přípustnost dovolání proti němu je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Za této situace dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu