ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1277.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1277/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) Z. V. , b) Z. V. , obou S., a c) J. V. , S., zastoupených JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, proti žalovaným 1. M. L. , S., zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 2728/3, a 2. České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 1.417.082 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 8/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. srpna 2016, č. j. 18 Co 430/2015-866, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované 1. na nákladech dovolacího řízení částku 11.858 Kč k rukám advokátky Mgr. Ing. Jany Krupičkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Po kasaci prvotního rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 1. 2008, č. j. 4 C 8/2007-145, částečně rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2009, č. j. 18 Co 171/2008-182, ve zbytku pak rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, č. j. 28 Cdo 4935/2009-217, rozhodoval ve věci znovu Okresní soud v Domažlicích, jenž rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, č. j. 4 C 8/2007-786, uložil druhé žalované zaplatit žalobcům 1.117.082 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a druhou žalovanou (výrok II.), žalobu v části směřující proti první žalované zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a první žalovanou (výrok IV.), jakož i o náhradě nákladů řízení státu (výrok V.). Okresní soud posuzoval nárok žalobců vznesený dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Na základě informací ze znaleckých posudků zjistil, že nedošlo k podstatnému zhodnocení vydaných nemovitostí povinnou osobou, pročež přikročil k zamítnutí žaloby v části, jíž směřovala vůči první žalované. Ve vztahu ke druhé žalované pak shledal nárok žalobců odůvodněný, neboť měl za splněné podmínky §11 zákona č. 87/1991 Sb. Volnou úvahou ve smyslu §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přistoupil k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, při němž analogicky aplikoval nálezem Ústavního soudu zrušenou vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. s poukazem na legitimní očekávání účastníků sporu.
K odvolání žalobců a druhé žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 18 Co 430/2015-866, ve výrocích III. a IV. potvrdil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a první žalovanou (výrok II.) a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a V. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se zamítnutím části žaloby uplatněné ve vztahu k první žalované, jakož i s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení mezi ní a žalobci založeném na aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb. Naproti tomu již ale nesouhlasil s úsudkem soudu prvního stupně stran nároku uplatněného vůči druhé žalované. Rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto směru považoval za nepřezkoumatelné, pročež přistoupil k jeho zrušení v naznačené části a vrácení věci v daném rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak rozhodl (obdobně jako soud prvního stupně) ve smyslu vyhlášky č. 484/2000 Sb., akcentuje přitom povahu a okolnosti řízení, jakož i složitost projednávané věci.
Zmíněné rozhodnutí napadli, dle svých slov v plném rozsahu, žalobci dovoláním, přičemž jako dovolací důvod ohlašují nesprávné právní posouzení věci spočívající v chybné aplikaci v řízení pořízených a provedených důkazů – znaleckých posudků. Nalézacím soudům vytýkají neodstranění rozporu v obsahu znaleckých posudků s jejich závěry, důsledkem čehož byly nepřípadné právní konkluze. Opakovaně zdůrazňují, že zhodnotili předmětné nemovitosti minimálně o částku 300.000 Kč, jíž se nyní domáhají po první žalované. Oporu pro svůj názor nacházejí v předložených znaleckých posudcích. Rovněž nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, poněvadž mají za to, že mělo být s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. postupováno dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Závěrem navrhují změnu napadeného rozsudku tak, že bude žalobě v částce 300.000 Kč s příslušenstvím požadované po první žalované vyhověno, čemuž bude odpovídat i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, eventuálně žádají zrušení rozsudků nižších stupňů a vrácení jim věci k dalšímu řízení.
K dovolání se negativně vyjádřily první i druhá žalovaná, jež se obě ztotožnily s rozhodnutím odvolacího soudu a mimořádný opravný prostředek uplatněný žalobci navrhly odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu je napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá.
Zprvu se jeví vhodným poznamenat, že ač žalobci ohlašují, že napadají rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, brojí v dovolání obsaženou argumentací zjevně toliko proti potvrzující části dotčeného rozhodnutí, jež se týká nároku vzneseného vůči první žalované – tedy na náhradu za zhodnocení předmětné nemovitosti žalobci, a tomu odpovídajícímu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi a M. L. Stran rozhodnutí krajského soudu formulovaného ve výroku III., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v části výroků I., II. a V. zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, dovolatelé žádné relevantní námitky neuplatňují.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je ve smyslu shora citovaného ustanovení vymezení důvodu dovolání s vylíčením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a zároveň musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a současně vyložit, v čem má tato nesprávnost spočívat (§241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti – viz §241a odst. 2 o. s. ř. (k vymezení přípustnosti srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2518/2015, jakož i rozhodnutí v něm odkazovaná).
Nastíněným požadavkům žalobci ve svém podání (hodnoceném rovněž z obsahového hlediska) nedostávají. Ač za dovolací důvod označují nesprávné právní posouzení věci, spatřujíce je v „chybné aplikaci znaleckých posudků“ a v nekorektním postupu při provádění dokazování, zcela rezignují na vymezení, v čem vidí splnění předpokladů přípustnosti svého podání ve smyslu §237 o. s. ř. Nikterak nenaznačují otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani nepoukazují na judikaturu či v ní přijaté závěry, jimž by se jeho rozhodnutí mělo příčit, stejně tak nepředkládají otázku, která by v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla doposud řešena, byla řešena rozdílně, či by ji bylo třeba posoudit jinak. Žalobci své přesvědčení o tom, že jim náleží náhrada za zhodnocení nemovitostí, odvíjí od odlišného pojetí skutkového stavu, než ze kterého vycházely odvolací soud i soud prvního stupně. Veškerou svou argumentaci soustředí proti skutkovým závěrům, k nimž soudy dospěly na podkladě v řízení předložených znaleckých posudků, eventuálně proti způsobu provádění důkazů. Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je přitom dovolací soud vázán, neboť jako toliko přezkumná instance není dle zákona (srov. zejména §241a a §242 o. s. ř.) kompetentní k jejich revizi (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1815/2015). Ani způsob provádění a hodnocení důkazů pak nelze bez dalšího předmětem dovolacího přezkumu učinit (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 905/2015, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3206/2015).
Naplnění vylíčených náležitostí dále rovněž není možné spatřovat v obraně žalobců, jejímž prostřednictvím kritizují rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Namítají-li totiž nesprávnost postupu odvolacího soudu, jenž při výpočtu nákladů řízení analogicky aplikoval vyhlášku č. 484/2000 Sb., nevymezují ani v tomto směru přípustnost dovolání, a proto také v této části nelze dovolání věcně přezkoumat. K otázce použitelnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. lze pak pro úplnost poukázat na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, jež, trvajíc na zohlednění konkrétních okolností sporu, její eventuální analogickou aplikaci zcela nevylučuje (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1350/2016). Nepodařilo-li se žalobcům nadto zpochybnit rozhodnutí soudu ve věci samé, není možné uvažovat o jejich úspěchu v řízení, a proto se jeví neopodstatněným mínění dovolatelů, dle něhož by jim náhrada nákladů řízení příslušela.
Vzhledem k tomu, že podání trpí vadami, jež nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, pročež v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí (k tomu srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3981/2015, či ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované 1. v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., a s přihlédnutím k datu zahájení dovolacího řízení stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.500 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná 1. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.858 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu
.