ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1296.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1296/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce L. F. , zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 1302/18, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu Praha 10 , IČ 480 30 627, se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Slovinská 597/10, zastoupenému JUDr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, o zaplacení 82.470,40 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 57/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2016, č. j. 29 Co 264/2016-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.711,20 Kč k rukám advokátky JUDr. Libuše Svobodové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, č. j. 5 C 57/2015-47, žalovanému uložil zaplatit žalobci 82.470,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud konstatoval, že na žalobce v roce 1989 přešlo nájemní právo k bytu ve vlastnictví žalovaného, dne 14. 12. 1999 se pak stal členem daného družstva, jemuž platil nájemné. Dle čl. 7 bodu 1 písm. c) stanov družstva jeho členové, jež jsou současně nájemci bytu družstva, mají právo a zároveň i povinnost platit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu ve stejné výši jako vlastníci jednotek v domě. Poskytoval-li tedy žalobce žalovanému za období března 2013 – října 2014 peněžité plnění převyšující obnos, jejž měl po právu hradit, lze dovodit, že se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 29 Co 264/2016-70, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vycházeje z právního názoru uvedeného v pravomocném rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 2. 2015, č. j. 15 C 203/2011-145, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 72 Co 240/2015-168, zdůraznil, že odvolatel je bytovým družstvem vlastnícím byt, jejž má žalobce coby člen družstva v řádném pronájmu. Skutečnost, že nájemce nabyl členských práv a povinností až poté, co vznikl nájemní vztah k dotčenému bytu, se nejevila rozhodnou, žalobce tak nebyl povinen platit nájemné navyšované podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž (v souladu se stanovami družstva) jen úplatu ve výši odpovídající příspěvku na opravy a údržbu domu, který platili vlastníci jednotek v domě. Jakékoli úhrady převyšující takto určené plnění zakládají na straně žalovaného bezdůvodné obohacení, které musí být nájemci vydáno.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaný dovoláním, v němž Nejvyššímu soudu předkládá k zodpovězení dle něj dosud neřešenou otázku, zda nečlen bytového družstva, který si pronajímá družstvem vlastněný byt, nabytím členství získává postavení nájemce družstevního bytu. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2112/98, z něhož dovozuje, že sporný byt nebyl bytem družstevním, neboť podle §154 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, se za družstevní pokládaly pouze byty v domech stavebních bytových družstev, nikoli lidových bytových družstev. Zdůrazňuje, že v dané věci je nesporné, že se žalobce nejprve stal nájemcem předmětného bytu a teprve následně též členem družstva vlastnícího příslušnou nemovitost. Výklad zaujatý soudy nižších stupňů by vedl k protiústavní diskriminaci předmětného družstva oproti jiným vlastníkům bytů, respektive družstvům, u nichž neexistuje členství nespojené s nájmem bytu. Družstvo by pronájmem svého bytu nečlenovi riskovalo, že si nájemce následně pořídí (volně převoditelné) členství, a tím režim nájmu změní na užívání družstevního bytu. Interpretace přijatá odvolacím soudem rovněž vede k možnosti obcházet zákon č. 107/2006 Sb., neboť by nájemce bytu, vůči němuž je řečená úprava uplatnitelnou, mohl její použití vyloučit, pakliže by si opatřil členství od některého ze členů, který je reálně nevyužívá. Nejvyšší soud by proto měl napadený rozsudek změnit tak, že žalobu zamítne, případně jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání podal žalobce vyjádření, v němž reaguje na žalovaným předestřené námitky a navrhuje, aby dovolací soud předmětný opravný prostředek zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného však přípustným není, neboť jím nastolené otázky byly řešeny v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5137/2016, ve skutkově a právně obdobném sporu vedeném mezi stejnými účastníky, v němž dovolací soud odkazuje na obsáhlou judikaturu dospěl k závěru, že družstevní byt je definován vlastnictvím bytu družstvem, přenecháním dotčeného bytu do užívání a členstvím v družstvu na straně uživatele, a že s ohledem na objektivní charakter jednotlivých prvků není v zásadě určující pořadí, v němž dojde k jejich naplnění. Stanoví-li se pak v §1 odst. 2 písm. c) zákona č. 107/2006 Sb., že se uvedený předpis nevztahuje na nájemné v bytech bytových družstev označovaných podle dřívějších právních předpisů jako lidová bytová družstva (ani dovolatel nijak nezpochybňuje, že do této kategorie spadá), které jsou v nájmu jejich členů, nevyvstává zde rozumných pochybností, že i žalobce, jsa členem žalovaného a současně nájemcem jím vlastněného bytu, byl danou normou vyňat z okruhu osob, vůči nimž bylo lze uplatnit jednostranné zvýšení nájemného ve smyslu citovaného předpisu. Na shora uvedené rozhodnutí proto Nejvyšší soud v podrobnostech plně odkazuje.
Jelikož v projednávaném dovolání žalovaný nenastolil žádnou otázku odpovídající kritériím §237 o. s. ř., bylo jako nepřípustné odmítnuto (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 4.420 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.711,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu