ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1544.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1544/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce nezl. T. Z. , zastoupeného zákonnou zástupkyní O. Z., obou J. n. Ú., právně zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78, proti žalovanému Z. Z. , J. n. Ú., o 107.730 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 145/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2016, č. j. 11 Co 69/2016-196, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 20. 11. 2015, č. j. 4 C 145/2013-158, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení shora uvedené částky (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státu (výroky II. a III.). Nevyhověl tak žádání žalobce, jenž usiloval o vydání 107.730 Kč, které žalovaný (otec žalobce) pracující ve Spolkové republice Německo a mající zde status daňového rezidenta získal pobíráním tzv. „Kindergeld“ po dobu dvou let od května či června 2011. Soud prvního stupně konstatoval, že, využil-li by rodič obdržené dávky určené pro dítě k uspokojení vlastních potřeb, dostalo by se mu bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Leč v řízení bylo zjištěno, že žalovaný vůči žalobci, jenž byl po rozvodu Z. a O. Z. svěřen do péče matky, řádně plní svou vyživovací povinnost, přičemž mu přispívá (a to i v žalobou dotčeném období) i dalšími způsoby kupř. ve formě úhrad životního pojištění, lyžařského kurzu, koupě dárků apod. Nalézací soud proto uzavřel, že se žalovanému podařilo prokázat vynaložení získaných prostředků ve prospěch žalobce, pročež žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl v intencích §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nepřiznávaje ji žádné ze stran, přičemž důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v morálních aspektech projednávané věci a ve skutečnosti, že platba nákladů by se mohla negativně projevit v poměrech nezletilého.
K odvolání žalobce i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 11 Co 69/2016-196, ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. je změnil tak, že žalobce povinoval nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), a rovněž jej zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, zdůraznil charakter tzv. „Kindergeld“ – rodinné dávky systému sociálního zabezpečení Spolkové republiky Německo vyplácené dle příslušných právních předpisů Evropské unie také migrujícím pracovníkům (daňovým rezidentům) z ostatních členských států, již nelze stavět zcela na roveň přídavku na dítě poskytovanému v rámci systému dávek státní sociální podpory v České republice. S ohledem na vylíčené uzavřel, že žalobou ve sporném řízení se žalobce nemůže domáhat plošné dávky, jejíž vyplácení je vázáno na osobu žalovaného. Neshledal, že by za zjištěných skutkových okolností byla naplněna některá ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu občanského zákoníku. Upozornil zároveň, že žalovaný od okamžiku, kdy bylo soudem rozhodnuto o právech a povinnostech rodičů k nezletilému (duben 2013), pozastavil výplatu dávek ke svým rukám a poskytl veškerou součinnost k tomu, aby byly nadále vpláceny matce žalobce. Konečně připomněl, že se soudy v předcházejícím řízení, rozhodujíce o schválení právního úkonu podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému, správně nezabývaly (a to ani předběžně) charakterem či snad důvodností samotného nároku, jehož přezkum je předmětem až následného sporného řízení. Neztotožnil se ovšem již s náhledem okresního soudu stran aplikace §150 o. s. ř., pročež změnil jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně; jinak je jako věcně správné potvrdil.
Uvedený rozsudek napadl žalobce dovoláním, považuje jej za rozporný s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i spočívající na otázce, jež doposud nebyla v rozhodnutích Nejvyššího soudu řešena. Coby dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel se ohrazuje proti názoru nalézacích soudů o absenci bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, neboť je přesvědčen, že žalovaný inkasované prostředky nevynaložil v jeho prospěch, čímž se bezdůvodně obohatil, neboť jako rodič nemající nezletilého v péči obdržel finance určené právě na úhradu výloh dítěte. Poukazuje na předcházející řízení o schválení právního úkonu opatrovnickým soudem, jenž nyní uplatňovaný nárok již předběžně zhodnotil jako důvodný, a současně se podivuje nad odlišnými závěry soudů v nynějším řízení. Dále nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Závěrem proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem žádnou otázku ve smyslu citovaného ustanovení neskýtá.
Podstatným aspektem aktuálně projednávané pře se ukázala být povaha tzv. „Kindergeld“, tedy dávky poskytované povětšinou (jako tomu bylo i v nynějším případě) formou daňového zvýhodnění osobám, jejichž příjmy podléhají zdanění podle německého zákona o dani z příjmu ( Einkommensteuergesetz ) dle v něm zakotvených pravidel (srov. §62 a násl. citovaného zákona regulující způsob vyplácení dotčených příspěvků a vymezující kritéria pro oprávněné osoby). Ač nelze s jistotou tvrdit, že by „Kindergeld“ bylo možné považovat za institut totožný s českými přídavky na dítě ve smyslu zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, je nepochybné, že cílem líčeného instrumentu je i v intencích německého právního řádu pokrytí potřeb dítěte (srov. §1612b německého občanského zákoníku – Bürgerliches Gesetzbuch). Čili předmětné peníze jsou určeny k použití ve prospěch nezletilého potomka oprávněné osoby. O bezdůvodném obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. rodiče tyto dávky pobírajícího by tak bylo snad lze uvažovat jedině v případě, prokázalo-li by se, že takto získané finanční prostředky využil toliko pro sebe, či se jiným nakládáním s nimi zpronevěřil účelu popsaného příspěvku (k tomu viz obdobně mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2235/2016). Taková situace ovšem dle skutkových závěrů nalézacích soudů v nyní souzeném sporu zjevně nenastala. Soudy nižších stupňů vyšly při rozhodování ze zjištění, že peníze inkasované žalovaným jako tzv. „Kindergeld“ byly prokazatelně použity ve prospěch jeho nezletilého syna, pročež nepřitakaly mínění žalobce, že se žalovanému na jeho úkor dostalo bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. Proti uvedenému závěru brojí dovolatel námitkami spočívajícími převážně v kritice řečených skutkových zjištění, jež ovšem nemohou být předmětem revize dovolacím soudem, jemuž jakožto instanci toliko přezkumné v otázkách právních a nikoliv nalézací nepřísluší skutková zjištění soudů nižších stupňů jakkoliv korigovat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 325/2015, či ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Naznačená argumentace tudíž není s to přípustnost dovolání založit. Nesouhlasila-li pak matka žalobce se způsobem, jímž bylo se zmíněnými prostředky nakládáno druhým z rodičů (jak lze vytušit z dalších v dovolání uplatněných námitek), měla možnost proti němu brojit využitím příslušných právních nástrojů k tomu určených – zejména srov. §49 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění platném a účinném v období, v němž došlo k vynaložení předmětných financí a za něž je vydání údajného bezdůvodného obohacení požadováno.
Namítá-li dále dovolatel, že nyní posuzovaný nárok byl předmětem již předchozího řízení o schválení právního úkonu nezletilého, přičemž mu bylo soudy dáno za pravdu, pomíjí zcela, že ve zmiňovaném řízení opatrovnické soudy nehodnotily opodstatněnost samotné žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, ani v tomto směru nepřijaly žádné právní závěry, nýbrž toliko zkoumaly, je-li v zájmu nezletilého návrh na zahájení řízení podat, aniž by se ovšem podrobněji věnovaly důvodnosti takové žaloby (srovnej blíže rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 11. 2013, č. j. 11 P 137/2013-178, i jej potvrzující rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2014, č. j. 14 Co 90/2014-199). Je proto zjevné, že ani argumenty orientované nastíněným směrem nemohou být pokládány za způsobilé přivodit přípustnost, potažmo důvodnost podaného mimořádného opravného prostředku.
Nesouhlas dovolatele s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení pak spočívá především v dezinterpretaci rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by byl podložen relevantními argumenty ozřejmujícími přípustnost dovolání ve vztahu k nákladovým výrokům. Dovolatel v tomto ohledu ani nenaznačuje otázku, při jejímž řešení by se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ani nepoukazuje na judikaturu či v ní přijaté závěry, jimž by se jeho rozhodnutí mělo příčit, stejně tak nepředkládá otázku, jež by doposud v judikatuře dovolacího soudu nebyla řešena, je hodnocena rozdílně, či zasluhuje odlišného (od doposud zastávaného) posouzení (srov. §237 o. s. ř.). Nedostává tak své povinnosti vymezit, v čem spatřuje přípustnost dovolání, a proto nelze jeho podání ani v této části projednat, neboť zde absentují jeho obligatorní náležitosti – viz §241a odst. 2 o. s. ř. (k vymezení přípustnosti srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, či ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2518/2015, jakož i další rozhodnutí v něm odkazovaná).
Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že žalobce nenastolil žádnou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř. a jeho podání zčásti trpí vadami, pročež Nejvyšší soud jeho dovolání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2017
JUDr. Jan Eliáš , Ph.D.
předseda senátu