ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1557.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1557/2017-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně K. C. , se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 38/10, správkyně konkursní podstaty úpadkyně ROSS - CR, s.r.o., IČ 634 80 051, se sídlem v Hrubé Vrbce 211, zastoupené JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 38/10, proti žalované LIPINA-AGRO s.r.o. , IČ 269 80 452, se sídlem v Hrubé Vrbce 189, zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, o 563.200 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 148/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2016, č. j. 38 Co 92/2016-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.164,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Celnara do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem pro uznání ze dne 5. 10. 2015, č. j. 7 C 148/2015-68, uložil žalované zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení i soudním poplatku (výroky II. a III.). Soud konstatoval, že žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila k výzvě vydané v souladu s §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pročež bylo nutné vycházet z toho, že předmětný nárok uznává.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č. j. 38 Co 92/2016-92, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že výzva ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. byla okresním soudem vydána korektně, neboť oproti mínění odvolatelky byl k provedení dotčeného úkonu na základě §11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 121/2008 Sb.“), ve spojení s §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 6/2002 Sb.“), oprávněn rovněž asistent soudce. Vzhledem k tomu, že byly naplněny též další podmínky vydání rozsudku pro uznání, bylo možné prvoinstanční rozhodnutí potvrdit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, namítajíc, že je daný rozsudek v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, poněvadž v rámci odvolacího přezkumu nebylo nikterak zjišťováno, zdali asistent soudce, který vydal v řešené věci výzvu podle §114b o. s. ř., byl zařazen do příslušného oddělení a zda byl k provedení tohoto úkonu předsedkyní senátu pověřen. Právní posouzení věci krajským soudem je proto neúplné, jeho rozsudek by tak měl být Nejvyšším soudem zrušen a věc vrácena odvolací instanci k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření reagovala na obsah dovolání a navrhla je coby zjevně nedůvodné odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované nicméně přípustným není, jelikož jím nebyla postižena žádná otázka naplňující kritéria právě citovaného ustanovení.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4259/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2013, vyložil, že podmínkou oprávnění vyššího soudního úředníka (jemuž je z hlediska zapojení do rozhodovací činnosti soudu asistent soudce postaven naroveň dle §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb.) provést úkon soudu v konkrétní věci je vždy to, že tak činí na základě, v rozsahu a za podmínek schváleného rozvrhu práce soudu, v němž se mimo jiné jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních. Rozvrh práce určuje, ve kterých věcech, v jakých typech řízení a při jaké činnosti soudu vyšší soudní úředník v soudním oddělení, do něhož byl rozvrhem práce zařazen, provádí jednotlivé úkony, které úkony činí jen v souladu s pověřením předsedy senátu (samosoudce), zařazeného do stejného soudního oddělení jako vyšší soudní úředník, a které provádí bez tohoto pověření. Vyšší soudní úředník tedy realizuje jednotlivé úkony vždy jen v takovém soudním oddělení, do něhož byl zařazen rozvrhem práce; uskutečněním úkonů, které smí činit jen na základě pověření předsedy senátu (samosoudce), ho pověřuje pouze ten předseda senátu (samosoudce), který působí v tomtéž soudním oddělení jako vyšší soudní úředník (podobně viz též kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 847/2014). Ačkoli byly předestřené závěry vysloveny ve vztahu ke znění dotčeného předpisu účinnému do 31. 12. 2013, jsou přiměřeně aplikovatelné i poté, co nabyl účinnosti zákon č. 293/2013 Sb., jímž byla mimo jiné novelizována některá stěžejní ustanovení zákona č. 121/2008 Sb., nikoli však jeho §4, z nějž výše provedený výklad vychází především.
Úvahu vyslovenou v napadeném rozsudku, dle níž je v obecné rovině asistent soudce oprávněn vydat usnesení s výzvou dle §114b odst. 1 o. s. ř., lze tudíž označit za plně konformní s judikaturou Nejvyššího soudu (viz též přiměřeně jeho usnesení ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3295/2016). Současně je nutné připustit, že nastíněná rozhodovací praxe pokládá vydání uvedené výzvy za plně korektní, pouze pokud byl daný asistent rozvrhem práce zařazen do soudního oddělení, v němž byla předmětná věc rozhodována, a současně byl-li k provedení onoho úkonu příslušným předsedou senátu (potažmo samosoudcem) pověřen, případně stanovil-li rozvrh práce, že podobná usnesení je asistent soudce oprávněn vydávat i bez speciálního pověření. Z rozvrhu práce Okresního soudu v Hodoníně pro rok 2015 v rozhodném znění je nepochybně patrné, že asistent soudce P. M., jenž spornou výzvu (spojenou s platebním rozkazem) v řešené věci vydal, byl zařazen do příslušného soudního oddělení 7 C. Pochybnosti by tak mohly panovat nanejvýše o tom, zdali byl uvedený pracovník provedením předmětného úkonu náležitě pověřen. I kdyby však v tomto směru došlo v činnosti soudu prvního stupně k pochybení, nebylo by možné spustit ze zřetele, že předsedkyně senátu 7 C JUDr. Ludmila Tomanová, jež byla oprávněna M. k učinění výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř. pověřit, vydala ve vazbě na dotčený úkon rozsudek pro uznání, z čehož se jednoznačně podává, že řečený krok podrobila své kontrole a přinejmenším zpětně jej aprobovala jako zákonný. Nelze přitom ani usuzovat, že by daný úkon vybočoval z pomocné role asistenta soudce při výkonu soudnictví a nepřípustným způsobem přesouval rozhodovací kompetence na osobu odlišnou od soudce (k této problematice srovnej nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, bod 43, či usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 3593/14, bod 14). Pakliže tedy asistent soudce zařazený do kompetentního soudního oddělení vydal výzvu ve smyslu §114b o. s. ř. a jeho postup byl schválen příslušnou předsedkyní senátu, jevilo by se nemístně formalistickým zrušit konečný rozsudek jen pro případný defekt v prvotním pověření jmenovaného asistenta. Jiné nedostatky přezkoumávaných rozhodnutí pak ani dovolatelka nenamítá.
Nejvyšší soud z předeslaných důvodů v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. přistoupil k odmítnutí projednávaného dovolání pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.580 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.164,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu