ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1700.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1700/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) A. P., P., b) Ing. K. J., K. H., obou zastoupených JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, a c) JUDr. I. P., P., proti žalovaným 1) JUDr. T. K., P., a 2) J. K., P., zastoupené JUDr. Teodorem Kumičákem, o přechod vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 83/2003, o dovoláních žalobců a), b) a c) a žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2014, č. j. 17 Co 208/2014-271, takto:
I. Dovolání žalobců a), b) a c) se odmítá .
II. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 17. 3. 2014, č. j. 7 C 83/2003-220, zamítl žalobu o přechod vlastnického práva žalovaných 1) a 2) k nemovitostem, a to domu na parc. st. č. 291, zastavěná plocha a nádvoří, parc. st. č. 291, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 726/1, jiná plocha a parc. č. 729, zahrada, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod, na LV č. 1506 pro obec a kat. území G. J., na žalobce a) v rozsahu 3/346, na žalobce b) v rozsahu 3/213 a na žalobce c) v rozsahu 3/426 vzhledem k celku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Jednalo o několikáté rozhodnutí ve věci, kdy žalobci uplatňovali nárok na přechod vlastnického práva ke spoluvlastnickým podílům na nemovitostech podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Bylo nesporné, že na předmětné nemovitosti se vztahuje zákon o půdě, že žalobci jsou oprávněnými osobami, a že spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech přešly na stát v rozhodném období bez právního důvodu. Žalovaní nabyli vlastnické právo k nemovitostem od státního podniku Východočeské stání lesy, na který by se vztahovala povinnost vydat věc podle zákona o půdě.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 10. 2014, č. j. 17 Co 208/2014-271, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba o přechod vlastnického práva žalovaných 1) a 2) k pozemku parc. č. st. 291, zastavěné ploše, jehož součástí je stavba domu č. p. 249, v obci a katastrálním území G. J., v podílech 3/426 na žalobce a), 3/213 na žalobce b) a 3/426 na žalobce c); ve zbývající části jej změnil tak, že vlastnické právo žalovaných 1) a 2) k pozemkům parc. č. 729, zahrada, a parc. č. 726/1, ostatní plocha, v obci a katastrálním území G. J. přechází v podílech 3/426 na žalobce a), 3/213 na žalobce b) a 3/426 na žalobce c) (výrok I), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Uzavřel, že žalovaní (resp. žalovaný 1) nenabyli nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění. Nebylo totiž prokázáno, že o koupi předmětných nemovitostí projevil zájem jiný uchazeč než žalovaný 1), ani to, že aktivity žalovaného a JUDr. M., zaměstnance prodávajícího, nevycházely z jiného zájmu než u žalovaného 1) se znalostí práva o obstarání potřebných podkladů a uzavření smluv, a u JUDr. M. z jeho pracovní náplně. Stejně tak odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva a dohoda o zřízení práva osobního užívání, kterou uzavřeli dne 21. 3. 1990 žalovaní jako kupující s Východočeskými státními lesy jako prodávajícím, byla téhož dne registrovaná Státním notářstvím v Havlíčkově Brodě nikoliv v rozporu s tehdy platnými předpisy. Ohledně platnosti kupní smlouvy uzavřené dne 7. 5. 1990 mezi týmiž účastníky o převodu pozemkových parcel č. 726/1 a č. 729, kterou registrovalo státní notářství dne 10. 5. 1990, však odvolací soud dospěl k závěru, že v době jejího uzavření vázal ústavní zákon č. 100/1990 Sb., převod majetku státu do vlastnictví občanů nebo právnických osob na splnění zákonem upravených podmínek. V období po 1. 5. 1990 neexistoval – s výjimkou zákonného opatření č. 364/1990 Sb. o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku - právní předpis, jenž by umožňoval státnímu podniku převod majetku ve státním vlastnictví do vlastnictví občanů. Nebylo zjištěno, že prodávající státní podnik oznámil svému zakladateli uzavření smlouvy ze dne 7. 5. 1990, pročež byla tato kupní smlouva uzavřena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Kupní smlouvy ze dne 21. 3. 1990 a ze dne 7. 5. 1990 považoval odvolací soud za oddělitelné, neboť byly uzavřeny samostatně a nemovitosti jimi převáděné netvořily jeden hospodářský celek.
Žalobci a), b) a c) podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně namítají odejmutí věci zákonnému soudci. Po změně soudce pro nepřezkoumatelnost jeho rozsudků a nerespektování právních názorů odvolacího soudu totiž byla žaloba zamítnuta na základě stejných skutkových zjištění, která existovala před změnou soudce. Odvolací soud měl sám zopakovat důkazy a učinit vlastní právní závěry (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 225/2009). Napadené rozhodnutí je dále nepřezkoumatelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2738/2014), skutkový stav vychází z rozporuplných skutkových zjištění a nevypořádal se ani s námitkami žalobců, Žalobci namítají nesprávné právní posouzení otázky protiprávního zvýhodnění žalovaného, neboť s ohledem na tehdejší politickou situaci došlo k popření zásady rovnosti občanů a spravedlivého přístupu k nim (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1330/2002, vymezující protiprávní zvýhodnění; odvolací soud se při hodnocení této otázky odchýlil i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1615/2012). Dále žalobci namítají nesprávné právní posouzení otázky rozporu s tehdy platnými předpisy při převodech nemovitých věcí na žalované spočívající v tom, že výměra předmětných nemovitostí vícenásobně překročila zákonem předpokládanou výměru. Protiprávnost převodu nemovitostí spatřují rovněž v restitučním důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, kdy stát věci převzal bez právního důvodu. Otázka rozporu s tehdy platnými předpisy ve vztahu k §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě dosud nebyla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena. Konečně žalobci tvrdí, že odvolací soud se při výkladu §8 odst. 1 zákona o půdě odchýlil od právního názoru dovozeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3748/2010 (ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2214/08, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 187/2009), kdy činnost žalovaného 1) byla plánovaná, dlouhodobá a nerespektovala majetková práva žalobců, jejich předchůdců a ostatních tehdejších spoluvlastníků předmětných nemovitostí. S tím souvisí i otázka, zda jsou restituční nároky splněny u obou žalovaných manželů, kdy žalovaná 2) se aktivně neúčastnila změn v operátech státní geodézie, ale nabývací tituly a další doklady podepisovala, aby získala předmětný majetek do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání i žalovaní 1) a 2). Trvají na tom, že smlouva ze dne 7. 5. 1990 byla uzavřena v souladu s tehdy platnými předpisy (byla notářstvím registrována) a teprve následně nabylo účinnosti zákonné opatření, které pro platnost smlouvy dodatečně stanovilo podmínku schválení zakladatelem. Tento požadavek byl retroaktivní a ukládal povinnost pouze jednomu účastníku smlouvy, takže druhý účastník nemohl splnění podmínky nijak ovlivnit. Registrací kupní smlouvy byli žalovaní v dobré víře, že smlouva je platná a nemovitosti nabyli legálně. Ze strany žalobců navíc nebyla tato vada nikdy uplatněna. Žalovaní dále nesouhlasí se závěrem, že smlouvy ze dne 21. 3. 1990 a ze dne 7. 5. 1990 jsou oddělitelné, protože nemovitosti jimi převáděné netvoří jeden hospodářský celek. Naopak dům č. p. 249 se všemi parcelami byly po celou dobu od vzniku domu užívány společně, tvořily jeden hospodský celek a parcely byly příslušenstvím domu. Žalovaní je neužívali toliko z důvodu právní nejistoty způsobené tímto dlouhodobým sporem.
Žalobci a), b) a c) ve vyjádření k dovolání žalovaných navrhli odmítnutí dovolání žalovaných coby nepřípustného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobců a), b) a c) proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), řádně zastoupenými (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud nejprve posoudil otázku rozporu převodu předmětných nemovitostí s tehdy platnými předpisy podle §8 odst. 1 zákona o půdě ve vztahu k restitučnímu důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) téhož zákona, která však byla judikaturou Nejvyššího soudu podrobně řešena například v usnesení ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1069/96, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/1999. Nejvyšší soud v něm konstatoval, že restituční nárok oprávněné osoby vůči fyzické osobě buduje zákon o půdě na dvou předpokladech. Jednak musí být prokázáno, že nemovitosti přešly na stát (jinou právnickou osobu) na základě některého z právních titulů, či faktických aktů, taxativně vymezených v §6 odst. 1 zákona o půdě, jednak musí být splněna podmínka vyjádřená v §8 odst. 1 zákona. Nárok na určení přechodu vlastnického práva k nemovitosti, která je ve vlastnictví nebo v užívání fyzické osoby, tedy předpokládá současně existenci restituční skutkové podstaty a naplnění specifických podmínek, za nichž nemovitosti fyzická osoba získala od státu. Negativní závěr o existenci jednoho či druhého předpokladu s sebou nutně nese posouzení uplatněného nároku jako nedůvodného. Restituční skutkové podstaty vymezené v §6 odst. 1 zákona o půdě předjímají z větší části z hlediska dobových právních předpisů v právu existující nabývací tituly (srov. §6 odst. 1 písm. a/ až n/), ovšem současně zákon zmírňuje i majetkové křivdy nastalé v poměrech původních vlastníků tím, že stát si počínal protiprávně z titulu svého mocenského postavení a k převzetí nemovitostí neměl žádný právní důvod (§6 odst. 1 písm. p/). V těchto případech je zjevné, že stát byl
– i z hlediska platných předpisů – nevlastníkem, ovšem jako vlastník se choval a své postavení často zdánlivě legalizoval zápisem do evidence nemovitostí. Převáděl-li nemovitosti na fyzické osoby, pak logicky vždy – nazíráno následky absolutní neplatnosti právního úkonu – jako nevlastník. Od skutkových okolností, jež provázely přechod nemovitostí na stát, a jež pojmově patří do restituční skutkové podstaty, je nutno odlišit ty okolnosti, které vytvářejí obsah právního vztahu mezi státem a nabyvatelem – fyzickou osobou. Zákonná podmínka vyjádřená v §8 odst. 1 jako „nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy“ je skutkově i právně vyjádřena skutečnostmi, které se spojují právě s tímto právním vztahem. Posouzení otázky, zda stát nabyl nemovitosti od původního vlastníka v rozporu s tehdy platnými předpisy, má proto význam jen z hlediska restituční skutkové podstaty. Okolnost, zda stát převedl na žalované vlastnické právo coby vlastník či nevlastník, je tedy právně bezvýznamná z hlediska zkoumání toho, zda žalovaní nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy. Ostatně konstrukce této podmínky v §8 odst. 1 zákona o půdě je vybudována právě na předpokladu, že postihuje i situace, kdy stát převáděl nemovitosti nejsa skutečným vlastníkem. V opačném případě by bylo nadbytečné znovu tuto podmínku (nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy) opakovat jako předpoklad nároku na určení přechodu vlastnického práva vůči fyzické osobě. Žalobci vznesená otázka byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena, a s ohledem na to, že pro posouzení podmínky nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy není právně významné, zda stát při převodu nemovitosti na fyzickou osobu byl skutečným vlastníkem či nikoliv, odvolací soud se při jejím posouzení od citovaných judikaturních závěrů nikterak neodchýlil.
Co se týče otázky rozporu převodu předmětných nemovitostí s tehdy platnými předpisy v souvislosti s překročením výměry převáděných pozemků, k tomuto převodu došlo v souladu §200 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku, a to z důvodu nevhodnosti dělení parcely, na které se v rozhodné době kromě domu nacházely stavby s ním související a určené k užívání s ním (sklep, studna, seník, kurník). Není přitom významné, že v současné době již některé stavby neexistují nebo zda a v jaké míře jsou užívány.
K posouzení otázky protiprávního zvýhodnění žalovaného odkazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 333/96, dle kterého k protiprávnímu zvýhodňování osob nabyvatelů docházelo například tehdy, kdy při shromažďování zájemců o koupi věci a v případě jejich většího počtu nebyla dodržena pravidla objektivního výběru. V nyní projednávané věci byl ovšem žalovaný 1) jediným zájemcem o koupi předmětných nemovitostí, které se navíc nacházely ve špatném stavu. Odvolací soud znovu vyslechl svědka JUDr. M., přičemž neměl za prokázané, že by aktivita jmenovaného překračovala meze jeho pracovní náplně, kdy navíc žalovaný 1) vůči němu ze své pozice nedisponoval žádnou rozhodovací pravomocí. Závěry dovozené v žalobci odkazovaných rozhodnutích nesvědčí pro podporu jejich argumentů. Z rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1330/2002 (cit. výše) vyplývá potřeba hodnotit pojem protiprávního zvýhodňování v kontextu tehdejší politické situace, čemuž odvolací soud dostál, když rozhodné okolnosti poměřoval „poměry v době uzavření a přípravy smluv“, tj. v druhé polovině roku 1989 a první polovině roku 1990. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1615/2012 (cit. výše) pak Nejvyšší soud dovodil, že předpoklad protiprávního zvýhodnění nabyvatele, který nabyl nemovitosti za nižší cenu než podle cenového předpisu, by byl naplněn v případě, kdyby právě pro osobu nabyvatele (např. s ohledem na jeho společenskopolitické postavení) a ve vztahu jen k němu a pro ten účel (převod na jeho osobu) byla sjednána cena nižší. Odvolací soud však v nyní řešené věci po podrobném přezkoumání rozhodných okolností dospěl k závěru, že postavení žalovaného 1) coby vedoucího odborného referenta na Ministerstvu lesního a vodního hospodářství ČSR mu nepropůjčovalo jakoukoliv výhodu, neboť rozhodování prodávajícího o odprodeji nemovitostí nemohl ovlivnit. Další odkazované rozsudky nejsou pro odlišný skutkový základ na posuzovanou věc přiléhavé. Konkrétně věc sp. zn. 28 Cdo 3748/2010 (cit. výše) se týkala posouzení přiměřenosti nároku na finanční náhradu podle §11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a na rozdíl od věci sp. zn. I. ÚS 2214/08 (cit. výše) závěr odvolacího soudu o absenci zvýhodnění na straně žalovaných v nyní projednávané věci plně korespondoval s provedenými důkazy, jak bylo rozvedeno výše.
Dovolací soud nepřisvědčil ani námitce odnětí zákonného soudce, protože odvolací soud (i v duchu závěrů vyplývajících z žalobci citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 956/09, cit. výše) podrobně odůvodnil, proč nařídil projednání věci jinému samosoudci, a to tím, že v řízení došlo k závažným vadám spočívajícím v tom, že okresní soud opakovaně vydal nepřezkoumatelný rozsudek. Vědom si výjimečnosti postupu podle §221 odst. 2 o. s. ř., přistoupil k němu v důvodné obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se konal před týmž samosoudcem (viz č. l. 194). Dovolací soud v tomto postupu neshledal žádný rozpor s judikaturou resp. s nálezovými závěry vyjádřeními Ústavním soudem.
Námitky zpochybňující posouzení výpovědi svědka JUDr. M., jakož i otázky naplnění restitučních důvodů (i jejich naplnění u žalované 2), je nutno vyhodnotit toliko jako polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně), potažmo kritiku hodnocení jednotlivých zjištění, jež soud z provedeného výslechu dovodil. V situaci, kdy jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), jemuž uvedené námitky podřadit nelze, nezbývá než uzavřít, že důvody dovolání v této části kritizující skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) přípustnost dovolání založit nemohly.
Z uvedených důvodů je patrné, že nebylo naplněno ani jedno z hledisek, pro které by mohla být dovolacím soudem dovozena přípustnost dovolání podaného žalobci a), b) a c) podle §237 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Následně přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání žalovaných 1) a 2). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), a to manželi, kteří mají v řízení postavení nerozlučných společníků (tedy dovoláním i jen jednoho z nich je dotčen celý předmět řízení), zastoupenými žalovaným 1), který má právnické vzdělání (§241 odst. 2, písm. a) o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. (cit. výše).
K otázce rozporu kupní smlouvy ze dne 7. 5. 1990 dovolací soud uvádí, že podle §1 odst. 1 zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 364/1990 Sb., o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku, státní podniky do dne účinnosti zákona o podmínkách převodů majetku státu (tj. do dne 1. 4. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 92/1991 Sb., který současně zrušil cit. zákonné opatření) nemohly mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvu o převodu vlastnictví, k němuž měly právo hospodaření. Tento tzv. blokační přepis pak s účinností od 1. 4. 1991 převzal §45 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (tzv. zákon o velké privatizaci). Podle §1 odst. 2 zákonného opatření mohl výjimky z odstavce 1 v odůvodněných případech povolit zakladatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. 2 Odon 94/97). Ustanovení §1 zákonného opatření tedy v podstatě jen deklarovalo stav, jaký v období od 1. 5. 1990 v této oblasti existoval. Navíc §2 zákonného opatření upravoval problematickou možnost jakési konvalidace právních úkonů uvedených v §1 zákonného opatření, které státní podnik učinil v době od 1. 5. 1990 do účinnosti tohoto zákonného opatření, za podmínky, že státní podnik tyto právní úkony oznámil do 31. 10. 1990 svému zakladateli, oprávněnému posoudit jejich platnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 1993, sp. zn. II. ÚS 61/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 2/1993). Neoznámení takového právního úkonu ve stanovené lhůtě vedlo k jeho neplatnosti. Kupní smlouva mezi žalovanými a Východočeskými státními lesy byla uzavřena dne 7. 5. 1990, kdy byl připojen podpis kupujících. Zákonné opatření stanovilo jako rozhodné datum den 1. 5. 1990 a od své účinnosti (30. 8. 1990) poskytlo dvouměsíční lhůtu pro učinění oznámení (31. 10. 1990), v jeho úpravě tudíž nelze spatřovat prvky retroaktivity. Pakliže v řízení nebylo prokázáno, že by oznámení ohledně kupní smlouvy o převodu parcel č. 726/1 a č. 729 ze dne 7. 5. 1990 bylo Východočeskými státními lesy zakladateli podáno, nelze závěru odvolacího soudu o neplatnosti této smlouvy ničeho vytknout. Pro úplnost je nutno dodat, že tuto námitku uplatnili žalobci již v řízení před soudem prvního stupně, který k němu prováděl dokazování. Otázka posouzení oddělitelnosti kupních smluv týkajících se jednotlivých nemovitostí je pak opět otázkou skutkovou, která, jak bylo vyloženo výše, není s to založit přípustnost dovolání.
S ohledem na předestřené je zřejmé, že žalovaní 1) a 2) nepoukázali na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců i žalovaných byla odmítnuta (žádná z procesních stran nebyla v řízení úspěšná).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu