ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1946.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1946/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně TEAMONT s.r.o. , IČ 268 53 337, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní 95/74, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalovanému R. P. , O. – L., zastoupenému JUDr. Petrem Kocurem, advokátem se sídlem v Orlové – Lutyni, Osvobození 829, o zaplacení částky 1.800.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 106 C 155/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2017, č. j. 8 Co 39/2017-394, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově usnesením ze dne 11. 1. 2017, č. j. 106 C 155/2012-375, nepřiznal žalobkyni osvobození od placení soudních poplatků. Ta se v řízení domáhá vydání platebního rozkazu, jímž by bylo žalovanému uloženo zaplatit jí shora uvedenou částku s příslušenstvím. Dne 19. 10. 2016 opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož došlo ke změně její finanční situace, již dokládá daňovým přiznáním za rok 2015 a tvrzením, že její jediný jednatel J. L. se vzdal své funkce, poněvadž byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody z důvodu spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Okresní soud však ani po novém přezkoumání majetkových poměrů žalobkyně nedospěl k závěru, že lze návrhu vyhovět, neboť výše uvedené listiny považoval za nevěrohodné, v nich uvedené údaje za zkreslené a odlišné od skutečnosti, a to především s ohledem na osobu jednatele J. L., který je v daňovém přiznání uveden. Upozornil, že opakované podávání neúspěšných žádostí o přiznání osvobození od soudních poplatků bez relevantního doložení tvrzených skutečností lze kvalifikovat jako svévolné uplatňování práva a zjevné oddalování splnění poplatkové povinnosti.
K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je usnesením ze dne 30. 1. 2017, č. j. 8 Co 39/2017-394, potvrdil. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jež považuje za správná a úplná. Zdůraznil současně, že společnost je nadále vedena v obchodním rejstříku jako existující, není v likvidaci ani úpadku a nebyl proti ní podán insolvenční návrh. Souhlasil s právním názorem okresního soudu, že v dané situaci žalobkyni nelze přiznat ani částečné osvobození od placení soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že závěry odvolacího soudu představují nesprávné právní posouzení věci. Uvedené spatřuje v chybném vyhodnocení doložených účetních dokladů, které dle jejího názoru potvrzují její nemajetnost. Dále mu vytýká nezohlednění společnosti majetkově i personálně zcela prázdné, bez statutárního orgánu, splňující podmínky pro vstup do likvidace, o čemž musí soud rozhodnout z úřední povinnosti. S ohledem na řečené tedy navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě dovolání nelze mít za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení, neboť polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu se zakládá především na tvrzeních nastiňujících odlišné pojetí skutkového stavu oproti zjištěním odvolacího soudu, aniž by však předestírala právní otázku, jejímž zodpovězením by se měl Nejvyšší soud zabývat. Dovolací soud je ovšem vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, neboť jako pouze přezkumná instance není zákonem (srov. zejména §241a a §242 o. s. ř.) nadán k tomu, aby korigoval skutkové závěry soudů nalézacích, a činil tak odlišné vývody o skutkovém stavu (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014). Odvolací soud přitom vycházel v dané věci ze zjištění, že doposud žalobkyně neukončila ani nepřerušila svou obchodní činnost, není v úpadku a nebyl proti ní podán insolvenční návrh, přičemž účetní doklady za rok 2015 předložené dovolatelkou považoval za nevěrohodné.
Vzhledem k řečenému je tedy zřejmé, že žalobkyně ani v nyní podaném dovolání nepoukázala na žádnou otázku, pro niž by na ně mohlo být pohlíženo jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu