ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2277.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2277/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. P. , zastoupené Mgr. Olgou Hudcovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Koželuhova 4274/8, proti žalovaným 1) Mgr. P. H. , a 2) PaeDr. J. S. , oběma zastoupeným Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 645/2, o zaplacení 112 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 485/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 21. 10. 2014, č. j. 12 Co 328/2014-265, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 166 Kč k rukám Mgr. Michala Zahnáše, advokáta v Olomouci, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 19 C 485/2013-205, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 112 000 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení, jež mělo spočívat v nájemném, zaplaceném žalobkyní za užívání bytu na základě absolutně neplatných nájemních smluv, a to za období leden 2011 až srpen 2013. Žalobkyně je nájemkyní bytu z titulu přechodu nájmu podle §706 obč. zák. po matčině smrti, jež se stala nájemkyní předmětného bytu na základě rozhodnutí bývalého Městského národního výboru v Prostějově o přidělení náhradního bytu ze dne 25. 10. 1979. Tento nájemní poměr trval po celé období, za které se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení a pokud žalovaným (coby vlastníkům domu a pronajímatelům) plnila, hradila tak platby za užívání bytu, který po celou dobu fakticky užívala, a proto soud žalobu zamítl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení užil §150 o. s. ř., s ohledem na tíživou sociální a zdravotní situaci žalobkyně.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 12 Co 328/2014-265, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že žalovaní se za rozhodné období neobohatili přijímáním plateb za nájem a služby, protože žalobkyni svědčilo právo nájmu k bytu z důvodu jeho přechodu po zemřelé matce. Žalobkyni tak tížila povinnost platit nájem i další platby spojené s užíváním bytu, přičemž v posuzovaném období zaplatila na nájemném žalovaným částku, jež fakticky ani nedosahuje výše, která by jinak s užíváním tohoto bytu byla spojena. Nebyl naplněn základní předpoklad vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák., neboť žalovaní nezískali na úkor žalobkyně žádný majetkový prospěch bez právního důvodu, který by měli žalobkyni vrátit. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně neshledal podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. Soud prvního stupně se soustředil pouze na otázku majetkové situace na straně žalobkyně, aniž by věc řešil recipročně, kdy náklady řízení vynaložené žalovanými zasahují do jejich majetkové sféry a vznikly v adekvátní příčinné souvislosti s daným řízením.
Žalobkyně podala dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu. Jeho přípustnost dovodila z otázky, jež dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, a sice zda v případě, kdy není znám obsah nájemní smlouvy, na jejímž základě je užíván byt, přičemž smlouvy následně zvyšující nájemné a zálohy za užívané služby jsou neplatné, může soud sám posoudit, v jaké výši byla žalobkyně povinna platit nájemné a zálohy na užívané služby. Soudy dospěly k závěru, že bezdůvodné obohacení na straně žalovaných nevzniklo, neboť žalobkyně byla oprávněnou nájemkyní předmětného bytu, a přestože nájemné žalovaní zvyšovali nezákonným způsobem, zaplacené částky zužitkovala tím, že byt užívala. Nájemní vztah existoval na základě jediné platné nájemní smlouvy, veškeré další nájemní smlouvy zvyšující nájem a zálohy byly shledány absolutně neplatnými. Soudy se nevypořádaly s tím, jak ke správné výši dospěly, tj. zda vycházely z nájemného v daném místě a čase obvyklého nebo si jednoduše tuto otázku jako předběžnou posoudily samy. Podle žalobkyně je správnou výší nájemného a záloh částka, kterou stanoví platná nájemní smlouva a soud nemůže vycházet z jiných údajů. I kdyby bylo takto stanovené nájemné v částce nižší než obvyklé, nemění to nic na tom, že jde o smluvní ujednání, kterým jsou strany vázány, a které lze měnit pouze dohodou nebo za podmínek stanovených zákonem. Žalobkyně také neobdržela vyúčtování zaplacených záloh a skutečně spotřebovaných energií. Nelze tedy učinit závěr, že by žalobkyně zaplatila částku, která fakticky ani nedosahuje výše, která by jinak s užíváním tohoto bytu byla spojena.
Žalovaní ve svém vyjádření označili dovolání za nedůvodné a navrhli jeho zamítnutí. Poukázali zejména na to, že žalobkyně neprokázala, že nájemné a služby spojené s užíváním bytu za celé žalované období hradila, naopak bylo zjištěno, že od ledna 2011 do března 2013 nájemné vůbec neplatila. Žalobkyně tedy požaduje vydání bezdůvodného obohacení za období, po jehož většinu nájemné ani služby spojené s užíváním bytu vůbec neplatila, a domáhá se částky 112 000 Kč, přestože prokazatelně uhradila pouze částku 21 000 Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V dané věci dovolatelka (coby žalobkyně) požadovala vydání bezdůvodného obohacení z titulu plnění bez právního důvodu s odůvodněním, že zaplatila na nájmu a službách spojených s užíváním bytu za období od 1. 1. 2011 do 31. 8. 2013 celkem 112 000 Kč; poukazovala přitom na neplatnost později uzavřených nájemních smluv, a zároveň uváděla, že jí svědčilo nájemní právo s ohledem na přechod nájmu podle §706 obč. zák. po její matce. Odvolací soud pak právě na základě zjištění (nijak nerozporovaného) o existenci nájemního vztahu v rozhodném období a s ohledem na skutkové zjištění o tom, že žalobkyně za zkoumané období (t. j. 32 měsíců) zaplatila za užívání předmětného bytu celkem (pouze) 21 000 Kč, učinil (skutkový) závěr, že s ohledem na délku posuzovaného období nezískali žalovaní žádné bezdůvodné obohacení, neboť fakticky nebylo zaplaceno ani nájemné za toto období, natož aby na něm bylo zaplaceno více, než mělo být.
Dovolatelka jako dovolací námitku formulovala otázku (s tím, že tato otázka nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena), zda si soud sám může posoudit, v jaké výši byla žalobkyně povinna platit nájemné a zálohy za užívané služby a v souvislosti s uvedenou otázkou zpochybňovala hodnotící úvahy soudu vážící se k procesu zjišťování výše nájemného (v situaci kdy zde byl platný nájemní vztah) potažmo závěr soudu, že žalovaní nezískali na její úkor bezdůvodné obohacení, a dále poukazovala na nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Pokud se dovolatelka domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené otázce, zda si soud může sám posoudit, v jaké výši byla žalobkyně povinna platit nájemné a zálohy za služby užívané v souvislosti s předmětným bytem, pak z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud zjevně (byť jeho závěry nejsou formulovány zcela pregnantně) vyšel z toho, že žalovaní nezískali na úkor žalobkyně žádný majetkový prospěch bez právního důvodu, neboť žalobkyně za sledované období (celkem 32 měsíců) nezaplatila ani vlastní nájemné vyplývající z původního nájemního vztahu, který stále trval (nevycházel tedy z nájemného v místě a čase obvyklého, k čemuž neměl skutkové podklady). Právě uvedené závěry, jež se pro rozhodnutí ve věci samé jeví jako nosné, jsou závěry ryze skutkové a nikoli právní. Z obsahu dovolání je tedy patrné (viz dále), že dovolatelka položenou otázkou, byť formulovanou jako otázkou právní, fakticky zpochybňuje nikoli právní hodnocení, nýbrž skutkové závěry, z nichž vyšel odvolací soud. Namítá-li totiž, že soud neuvedl, z čeho vycházel při stanovení oprávněné výše nájemného a záloh za služby, a že nikdy neobdržela vyúčtování zaplacených záloh a skutečně spotřebovaných energií a dále nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, pak zjevně uplatňuje jiný dovolací důvod, než který má na mysli ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Zpochybňuje-li dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím otázek skutkových, pak ve skutečnosti uplatňuje nepřípustný dovolací důvod, neboť hodnocení důkazů opírající se o postup podle §132 o. s. ř. dovoláním samostatně napadnout nelze (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2144/2014, nebo usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2874/2015, a zvláště pak odkazy na judikaturu v nich uvedené a dále také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2005, pod číslem 145, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo v judikatuře Ústavního soudu za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1). Výše uvedené platí i pro námitku týkající se neobdržení vyúčtování za spotřebované služby.
S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatelka nepoukázala na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovaným 1) a 2) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle §8 a §7 bodu 5 ve spojení s §12 odst. 4 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) snížená o 20% částku 4 464 Kč za jednu osobu, tedy při zastupování dvou osob 8 928 Kč. Společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a 21 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. mají tedy žalovaní 1) a 2) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11 166 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu