ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2338.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2338/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce JUDr. M. F. , zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 98/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2017, č. j. 26 Co 392/2016-468, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.504,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Homoly, advokáta se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 26 Co 392/2016-468, potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 9. 2016, č. j. 30 C 98/2014-447 [jímž rozhodl, že se nahrazuje projev vůle žalované k uzavření ve výroku specifikované smlouvy se žalobcem o převodu pozemků parcelní číslo 1152 v katastrálním území B., obci T., a parcelní číslo 1450 v katastrálním území M. n. N., obci J. n. N., jako náhradních zemědělských pozemků za pozemky, jež nelze žalobci, dědici původní oprávněné osoby, vydat (§11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zákon o půdě“), a jako náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby podle dohody o vyčíslení restitučního nároku ze dne 13. 12. 2012, ve znění dodatku ze dne 27. 11. 2013, podle §18a odst. 2 zákona o půdě (výrok I.), a jímž žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 50.090,- Kč (výrok II.)] a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 19.465,30 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „hmotněprávní otázky důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle zákona o půdě na převod konkrétních pozemků mimo režim veřejných nabídek podle zákona o půdě“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013), neboť nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům zformulovaným dosavadní judikaturou dovolacího soudu ohledně liknavosti či svévole dovolatelky při vypořádávání restitučního nároku oprávněné osoby, a dále „v řešení procesněprávní otázky dostatečnosti a přezkoumatelnosti provedeného dokazování, když základem právního posouzení soudu prvního stupně, jež bylo napadeným rozsudkem aprobováno, se stala skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, kdy odvolací soud navíc, aniž by dokazování doplnil, učinil vlastní nová skutková zjištění, která rovněž nemají oporu v provedeném dokazování a jsou s provedenými důkazy v logickém rozporu, a k některým důkazům a tvrzením účastníků soud nepřihlédl“, při jejímž řešení se odvolací soud taktéž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1179/2008). Dovolacím soudem by dále podle dovolatelky „měla být nově vyřešena, případně jinak posouzena, hmotněprávní otázka důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle zákona o půdě na převod konkrétních pozemků mimo režim veřejných nabídek podle zákona o půdě za situace, kdy uvedená oprávněná osoba disponuje restitučním nárokem postačujícím k efektivní a úspěšné účasti ve veřejných nabídkách, těchto se však neúčastní a uplatnění žaloby je z její strany součástí komplexního postupu směřujícího k získání pozemkové náhrady zcela mimo režim zákona o půdě, kdy z tohoto mimořádného prostředku ochrany oprávněných osob se stává mechanismus nahrazující režim zákona o půdě jako takový“. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že její postup vůči žalobci, resp. jeho právní předchůdkyni, byl liknavý a svévolný, a je přesvědčena o tom, že úvahy soudů v tomto směru jsou nepřiměřené, věcně nesprávné a logicky rozporné. Odvolacímu soudu vytýká, že své právní úvahy řádně neodůvodnil, když z jeho rozsudku a ani z rozsudku soudu prvního stupně není zjevné, zda a jaké důkazy byly v řízení provedeny a jaká konkrétní zjištění z nich soudy učinily. Oporu v provedeném dokazování nemá zejména závěr o nepřiměřeně dlouhé době vypořádávání nároku žalobce, stejně jako závěr, že žalobce nebyl s to se uspokojení svého nároku domoci ve veřejných nabídkách. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), přičemž není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. pak stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR [jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)] uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba - při liknavém postupu Pozemkového fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006 zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení §11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu - v prvé řadě na nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a na nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 - Nejvyšší soud připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (právnímu předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující, a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) je uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), považováno za výjimečné, uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž podkladě lze postup Pozemkového fondu ČR (resp. žalované) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
V dané věci bylo provedeným dokazováním zjištěno, že právní předchůdkyně žalobce E. F. (jeho matka) řádně uplatnila své restituční nároky v roce 2001, že k definitivnímu vyčíslení restitučního nároku žalovanou došlo až v roce 2012, přestože nárok právní předchůdkyně žalobce na poskytnutí náhrady za pozemky, které jí nebylo možno vydat, byl postaven najisto již dne 5. 11. 2005, že Pozemkový fond ČR byl žalobcem informován jeho dopisem ze dne 21. 3. 2008, že je jediným dědicem po své matce, což doložil usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 4. 2007, že do roku 2014 - tedy za 13 let od podání žádosti - se žalované nepodařilo uspokojit značnou část (téměř polovinu) nároků žalobce, jejichž hodnota ke dni zahájení řízení („7. 5. 2014“ – správně 12. 5. 2014) činila 5.821.170,68 Kč. Soudy obou stupňů měly současně za prokázané, že struktura nabídky žalované neměla a nemá takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob a aby byla způsobilá v přiměřené době uspokojit nároky žalobce, že přestože žalobce řádně postupoval při výběrovém řízení ohledně pozemku ve V., podal nejvyšší nabídku a následně uzavřel se žalovanou kupní smlouvu, převodu požadovaného pozemku se nedomohl (neboť na základě výsledku soudního řízení nabyli práva na převod pozemku jiní oprávnění), a že žalobce měl snahu uspokojovat svůj nárok postupem přes veřejnou nabídku a zažádal o převod pozemků v k. ú. K. u O. Z., jeho žádost však byla žalovanou nesprávně posouzena jako neplatná, přičemž tento závěr byl bez bližšího odůvodnění přehodnocen až na zásah zástupce žalobce. Za takto zjištěného skutkového stavu věci nevybočuje právní závěr odvolacího soudu v otázce uspokojení restitučních nároků žalobce převodem náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalované z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když žalovaná (Pozemkový fond ČR) uvedeným (liknavým a svévolným) postupem, který je v rozporu se zákonem o půdě, fakticky ztížila (ztížil) žalobci uspokojení jeho restitučního nároku.
Zpochybňuje-li dovolatelka též skutkové okolnosti věci (a z nich dovozované závěry o jejím liknavém a svévolném postupu, resp. postupu ze strany Pozemkového fondu ČR), jde již o námitky v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jimiž nelze přípustnost dovolání založit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Pokud pak dovolatelka v dovolání zpochybnila rovněž hodnocení důkazů soudem a z něj vyplývající skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil své závěry, pak je třeba poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která zaujala právní názor, podle kterého samotné hodnocení důkazů nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř. zpochybnit (ani) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) - k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2005, pod číslem 145, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo v judikatuře Ústavního soudu za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96. Proto dovolatelkou formulovaná „procesněprávní otázka dostatečnosti a přezkoumatelnosti provedeného dokazování, když základem právního posouzení soudu prvního stupně, jež bylo napadeným rozsudkem aprobováno, se stala skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, kdy odvolací soud navíc, aniž by dokazování doplnil, učinil vlastní nová skutková zjištění, která rovněž nemají oporu v provedeném dokazování a jsou s provedenými důkazy v logickém rozporu, a k některým důkazům a tvrzením účastníků soud nepřihlédl“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Pokud dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, „podle nějž skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor“, pak přehlédla, že v této věci Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle procesních předpisů platných k 31. 12. 1993, tj. zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., a že podle právní úpravy dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jakož i od 1. 1. 2014, lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
V posuzované věci je možno též poukázat i na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s dovolacím soudem dříve vydanými rozhodnutími ve skutkově a právně obdobných věcech týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1825/2016, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1675/2016, a ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5712/2015), a že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, na nějž dovolatelka poukázala, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/2016.
Závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1179/2008, na danou věc nedopadají, neboť odvolací soud, jak v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, „se plně ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu ve věci samé“, a proto vyšel „ze skutkového stavu, jak byl zjištěn okresním soudem a podrobně popsán v napadeném rozsudku“, na jehož odůvodnění odkázal.
Třetí dovolatelkou formulovaná otázka „důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle zákona o půdě na převod konkrétních pozemků mimo režim veřejných nabídek podle zákona o půdě za situace, kdy uvedená oprávněná osoba disponuje restitučním nárokem postačujícím k efektivní a úspěšné účasti ve veřejných nabídkách, těchto se však neúčastní a uplatnění žaloby je z její strany součástí komplexního postupu směřujícího k získání pozemkové náhrady zcela mimo režim zákona o půdě, kdy z tohoto mimořádného prostředku ochrany oprávněných osob se stává mechanismus nahrazující režim zákona o půdě jako takový“, jež by podle dovolatelky „měla být nově vyřešena, případně jinak posouzena“, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé na jejím řešení nezávisí, jelikož ji odvolací soud neřešil. Tato otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nesplňuje kritéria stanovená v ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Napadá-li (snad) dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, potažmo i v části výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnila žádnou dovolací argumentaci, ani nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti a důvodnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům.
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo odmítnuto, a žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady potřebné k bránění práva. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Tyto náklady dovolacího řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 13.340,- Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 2.864,40 Kč. Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 16.504,40 Kč zaplatit žalobci k rukám advokáta, který ho v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu