ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2475.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2475/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Juvuto s.r.o., IČ: 01687719, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1215/26, zastoupeného Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti žalovaným 1) L. V. , a 2) J. V. , zastoupeným JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, o zaplacení 1.157.690,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 107 C 90/2012, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. prosince 2015, č. j. 18 Co 453/2015-143, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaní napadli dovoláním v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 3. 2015, č. j. 107 C 90/2012-104, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Domáhali se toho, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil a žalobu o zaplacení 1.157.690,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, uplatněnou z titulu úhrady ceny díla spočívajícího ve stavebních pracích na nemovité věci vlastněné žalovanými, zamítl, případně je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu – o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé dle obsahu podaného dovolání dovozují přípustnost dovolání z toho, že odvolací soud v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4383/2008 hodnotil provedené důkazy odlišně od soudu prvního stupně, aniž postupoval v souladu s ustanovením §213 o. s. ř., čímž měl řízení zatížit procesní vadou. Současně měl odvolací soud, odchyluje se od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 964/2012, porušit zásadu přímosti dokazování, když hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně jinak, aniž je sám zopakoval. Konečně se odvolací soud za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy o dílo ani její obsah a žalobcova tvrzení zůstala neurčitá, měl posouzením žalobcem označené smlouvy o dílo jako platné odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 983/2004.
Dovolateli uplatňovaný odklon odvolacího soudu od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu (jiný předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelé nevymezují) ovšem v odchylném řešení otázek hmotného nebo procesního práva (tj. otázek, zda odvolací soud věc posoudil dle norem hmotného či procesního práva, jež dopadají na zjištěný skutkový stav či stav řízení, nebo zda použité právní normy správně vyložil, či je na daný skutkový nebo procesní stav správně aplikoval), jak vyžaduje ustanovení §237 o. s. ř., nespočívá. Kritika napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ze strany dovolatelů se totiž nese toliko v rovině skutkových námitek, kdy dovolatelé rozpor s judikaturou dovolacího soudu konstruují na vlastních od odvolacího soudu odlišných skutkových závěrech (viz námitky, že odvolací soud zjistil skutkový stav věci odlišně od soudu prvního stupně, že v řízení zůstalo neprokázáno uzavření smlouvy o dílo či její obsah, případně, že žalobní tvrzení jsou neurčitá). Námitky dovolatelů tudíž ani nepředstavují (jediný) zákonný důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 983/2004, je pak zjevně nepřípadný, když jimi označené rozhodnutí dovolacího soudu neřeší otázku platnosti a vzniku smlouvy o dílo v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen – „obč. zák.“), jak je tomu v projednávané věci, nýbrž v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jenž obligatorní náležitosti smlouvy o dílo vymezoval oproti občanskému zákoníku odlišně.
Úvaha odvolacího soudu (na níž jeho rozhodnutí závisí), dle níž již ve světle skutkových poměrů zjištěných soudem prvního stupně (a nikoliv na základě skutkového stavu zjištěného oproti soudu prvního stupně odlišně odvolacím soudem), charakterizovaných tím, že stavebními pracemi realizovanými na nemovité věci ve vlastnictví žalovaných měl být „umořen dluh“ jednatele právního předchůdce žalobce za druhým žalovaným, neobstojí právní závěr soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě vzniku smlouvy o dílo v režimu ustanovení §631 a následující obč. zák. bránil nedostatek dohody o ceně díla (v jehož důsledku byl nárok žalobce právně kvalifikován jako právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež se ukázalo být již promlčeno), navíc odpovídá judikatorním závěrům, dle nichž v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 se zřetelem ke znění §634 odst. 1 obč. zák. nebylo ujednání o výši ceny díla obligatorní náležitostí smlouvy o dílo; i bez takové dohody smlouva vznikla, bylo-li dosaženo dohody o předmětu smlouvy a o tom, že za provedení díla objednatel poskytne zhotoviteli odměnu (úplatu), aniž by musela být určena konkrétní částka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1717/2015). Soudem prvního stupně zjištěná okolnost, že stavební práce měly být konány za odměnu (úplatu) tak, aby jejich provedení mohlo sloužit „umoření“ určitého dluhu, tudíž vylučuje závěr o tom, že by v posuzovaném případě platnému vzniku smlouvy o dílo bránil sám o sobě nedostatek cenového ujednání.
Námitky dovolatelů, jimiž zpochybňují provedení posuzovaného díla právním předchůdcem žalobce či jeho rozsah, eventuálně existenci dohody účastníků na předmětu uvažované smlouvy, pak budou předmětem dalšího řízení před soudem prvního stupně.
O povinnosti k náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, přitom bude rozhodováno až v rozhodnutí, jímž se řízení bude končit (srov. §151 odst. 1 část věty před středníkem, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu