ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2529.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2529/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně NANNY, s.r.o. , IČO: 27212785, se sídlem v Kladně, Gorkého 502, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti žalované MOTTI s.r.o. , IČO: 27621456, se sídlem Sedlec 70, zastoupené JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem v Praze, Hošťálkova 392/1b, o zaplacení částky 368 122 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 288/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2016, č. j. 21 Co 450/2015-170, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným usnesením Krajský soud v Praze zrušil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. července 2015, č. j. 19 C 288/2014-118, ve výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 218 441,09 Kč se specifikovaným příslušenstvím, jakož i v závislém nákladovém výroku III; v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné; rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu usnesení vypočtených v ustanovení §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť v označených otázkách procesního práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
V otázce uplatnitelnosti obrany účastníka popírající správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé i po koncentraci řízení dle §118b o. s. ř. (s níž se napadené rozhodnutí spojuje v prvé řadě), rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje závěrům vysloveným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a není v rozporu ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou.
V dané souvislosti se připomíná, že odvolací soud reagoval na situaci, kdy soud prvního stupně souhrnně a bez bližšího zdůvodnění odmítl jako nepřípustné veškeré další skutečnosti a důkazy uplatněné žalobkyní po účincích tzv. koncentrace řízení podle §118b o. s . ř., ačkoliv svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní žalobkyně splnila již před účinky koncentrace řízení a ve svých dalších podáních – dle zjištění odvolacího soudu – vesměs popírala správnost tvrzení žalované o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé a vyjadřovala se k důkazům označeným žalovanou, či uváděla skutečnosti a důkazy ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů (na něž se účinky koncentrace řízení rovněž nevztahují). [K důkazním návrhům obsaženým v podání žalobkyně ze dne 2. 3. 2015 se pak také poznamenává, že jde o návrhy učiněné v reakci na výzvu soudu směřovanou žalobkyni při prvním jednání soudu a před uplynutím lhůty k tomu soudem poskytnuté.]
Námitky dovolatelky – ve vztahu k obsahu a relevanci žalobkyní dalších tvrzených okolností (a k jejich prokázání označených důkazů) – jež se zakládají na rozboru a kritice skutkových zjištění, z nichž při řešení dané procesní problematiky vycházel odvolací soud, nemohou pak založit přípustnosti dovolání (nejde již o argumentaci podřaditelnou způsobilému dovolacímu důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolací argumentaci směřující k návrhu žalobkyně na vypracování revizního znaleckého posudku sluší se pak uvést, že ani v tomto případě nejde o nový a v systému koncentrace řízení či neúplné apelace tudíž zásadně nepřípustný důkaz, nýbrž o námitky směřující proti správnosti zjištění zakládaných z hodnocení v řízení již provedeného znaleckého posudku, a jako takové je lze uplatnit i po koncentraci řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014).
Jelikož odvolací soud není vázán skutkových stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.), pak – měl-li v posuzované věci (v níž byly opatřeny dva rozporné posudky) pochybnosti o správnosti podaných posudků, jež se dle jeho hodnocení nepodařilo vysvětlit ani slyšením znalců – jsou podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015) splněny předpoklady pro přezkoumání posudku jiným znalcem (pro zpracování revizního posudku; §127 odst. 2 o. s. ř.). Tedy ani v tomto bodě se rozhodnutí odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí.
V otázce doplnění dokazování odvolacím soudem (§213 odst. 4 o. s. ř.) pak rozhodnutí koresponduje závěrům vysloveným Nejvyšším soudem např. v usnesení ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněném pod č. 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek k jehož závěrům se přihlásil např. v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015, uzavírá-li se v projednávané věci, že k zásadním okolnostem (jež jsou zde významné přinejmenším pro kvantifikování nároku) bylo dosud provedeno nedostatečné dokazování a že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést kvalitativně (tj. z hlediska významu dokazovaných skutečností, nikoliv snad počtu navrhovaných důkazních prostředků) rozsáhlé dokazování.
Konečně kritizuje-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i pro namítané vady (odvolacího) řízení, nelze než uvést, že ani tato argumentace již není podřaditelná způsobilému dovolacímu důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. a nemůže založit přípustnost dovolání; platí, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud právě tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu