ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2883.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2883/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce R. P. , zastoupeného Mgr. Hugem Hubeným, advokátem se sídlem v Brně, Běhounská 4/20, proti žalované L. M. , zastoupené Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o zaplacení částky 158 486 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 232 C 27/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2014, č. j. 49 Co 121/2014-115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2014, č. j. 49 Co 121/2014-115, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 6. 2013, č. j. 232 C 27/2012-60, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 58 486 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Žalovaná částka sestávala ze zálohy na kupní cenu za automobil ve výši 100 000 Kč, a částky 58 486 Kč za opravu automobilu, vynaložené žalobcem během zkušebního provozu automobilu. Mezi účastníky řízení nebyla uzavřena kupní smlouva ohledně automobilu, pročež nemohlo dojít ani k odstoupení od ní. Námitka započtení pohledávky z bezdůvodného obohacení za užívání automobilu žalobcem vznesená žalovanou nebyla úspěšná, neboť úkon směřující k započtení pohledávky, který žalovaná učinila, aniž předtím vyzvala žalobce k zaplacení, nemohl mít žádné právní účinky. Částka 100 000 Kč byla tedy žalobcem zaplacena z právního důvodu, který odpadl, a pokud ji žalovaná na výzvu žalobce nevrátila, je povinna ji zaplatit. Žalobce naopak neprokázal, že žalovaná souhlasila s opravami automobilu během zkušebního provozu, soud proto posuzoval nárok na zaplacení částky 58 486 Kč podle ustanovení o jednatelství bez příkazu; žalovaná se proto opravami neobohatila.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 49 Co 121/2014-115, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), změnil jej ve výroku II tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 58 486 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Vyšel z toho, že soud prvního stupně vyzval žalovanou podle §114b odst. 1 o. s. ř., aby se vyjádřila k žalobě, přičemž kvalifikovanou výzvu učinil součástí platebního rozkazu. Tento byl žalované doručen do vlastních rukou, podala proti němu včasný odpor, který nebyl odůvodněn, pročež mohla zabránit fikci uznání nároku písemným vyjádřením, ve kterém by vedle sdělení, že žalobou uplatněný nárok neuznává, alespoň v základních obrysech vylíčila rozhodné skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaná ovšem požadavkům stanoveným v §114b odst. 1 o. s. ř. nevyhověla, pročež došlo k fikci uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., na základě které měl být vydán rozsudek pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), při jehož vydání nelze přihlédnout ke skutečnostem, které žalovaná na svoji obranu uplatnila poté, co fikce uznání nároku nastala.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, neboť jej považuje za nesprávný a vydaný v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2646/2005 [správně: 22 Cdo 2646/2005] ). Soud namísto řádného projednání odvolání vydal ve věci rozsudek pro uznání, čímž nahradil rozsudek soudu prvního stupně. Odůvodnění jejího včas podaného odporu obsahovalo úplné neuznání nároku žalobce, přičemž žalovaná explicitně k prokázání svých tvrzení a skutečností svědčících v její prospěch navrhla výslech svědků. Odvolací soud posoudil věc nesprávně, pokud toto odůvodnění označil za nedostatečné, a pokud dovodil, že tímto jejím právním jednáním došlo k fikci uznání nároku. Podání učinila bez právního zastoupení a nelze je posuzovat přílišně formalisticky, neboť takové posouzení by na ni kladlo nepřiměřený požadavek právně odborné znalosti, kterou zákonodárce ustanovením §114b o. s. ř. zcela jistě neměl v úmyslu. Ustanovení zákona je třeba vykládat v souladu s tím, jaký účel skutečně mají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4426/2011).
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k posouzení jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou označené právní otázky výkladu §114b o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolání je důvodné.
V posuzované věci odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že v plném rozsahu vyhověl žalobci, aniž by se jakkoliv zabýval námitkami uplatněnými v odvoláních obou účastníků řízení. Dospěl totiž k závěru, že dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně nevyhověla požadavkům na vyjádření ve smyslu kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř., pročež měl soud prvního stupně vydat rozsudek pro uznání, při jehož vydání nelze přihlédnout k obraně žalované uplatněné poté, co nastala fikce uznání nároku. Takový postup je ovšem v rozporu se zásadami dovozovanými Ústavním soudem v otázce splnění podmínek fikce uznání nároku a následného vydání rozsudku pro uznání při aplikaci §114b o. s. ř. ve spojení s §153a o. s. ř.
Dovolací soud se v nyní projednávané věci přiklonil k zásadám, které Ústavní soud podrobně rozvedl v nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a sice že fikce uznání dle §114b odst. 5 o. s. ř. nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro uznání také nelze fakticky sankcionovat žalovaného, zejména jde-li o osobu právně neznalou, za to, že sám neví, jaké jsou správné právní argumenty a námitky proti žalobě, s nimiž by mohl být v řízení úspěšný. Naopak je tato právní úprava vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace §114b odst. 5 o. s. ř. vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Situaci nedostatečně kvalifikovaného vyjádření žalovaného na výzvu dle §114b odst. 1 o. s. ř. (je-li zároveň zřejmá snaha žalovaného aktivně se účastnit řízení a včasného projednání věci) je třeba řešit poučením žalovaného o tom, že jeho dosavadní skutková tvrzení jsou neúplná a je nutné je doplnit. Toto poučení lze provést jak při nařízeném jednání, tak písemně ještě před jeho nařízením.
Komentářová literatura ve shodě s ustálenou judikaturou uvádí, že žalovaný se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného podání vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodné skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Zákon v §114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil (Bureš, J. §114b [Usnesení o výzvě k vyjádření]. In: Drápal, L. & kol., Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 788).
Úprava zakotvená v §114b odst. 5 o. s. ř. má za cíl projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a současně posiluje rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), v souladu s níž není možnost žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení. Nástup fikce uznání nároku uplatněného žalobou, vedoucí k vydání rozsudku pro uznání v případě absence včasného vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu dle §114b odst. 1 o. s. ř. je fakticky prohrou žalovaného, kterou je sankcionována jeho pasivita, tudíž nedochází k omezení autonomie vůle (svobodné vůle) žalovaného (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15, cit. výše, srov. též nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, jímž Ústavní soud zamítl návrh na zrušení §114b odst. 5 o. s. ř., publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb.). Z důvodové zprávy k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým byl §114b zaveden do občanského soudního řádu, vyplývá, že dotčená právní úprava má za cíl zabránit možnosti žalovaného prodlužovat soudní řízení svým záměrným jednáním a motivovat jej ke spolupráci při projednání věci, a tak vyrovnat postavení stran sporu. Povinnost žalovaného vyjádřit se k žalobě, byla-li mu vůbec soudem uložena, nebyla podle předchozí úpravy účinně vynutitelná; žalovaný, který neměl zájem na urychleném projednání věci, mohl opožděným podáním vyjádření k žalobě prodlužovat soudní řízení, popřípadě, nepodal-li vyjádření vůbec, znemožnit nebo alespoň ztížit řádnou přípravu jednání ze strany soudu. K odstranění těchto disproporcí v postavení žalobce a žalovaného bylo ustanovením §114b o. s. ř. poskytnuto předsedovi senátu oprávnění uložit žalovanému usnesením, aby se ve věci písemně vyjádřil (důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb., sněmovní tisk č. 257/0, Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002).
Na druhé straně významné následky institutu rozsudku pro uznání, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce, musí být vázán na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle §153a o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 454/04, publikovaný pod č. 75/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dikce §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. sice zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel podle čl. 36 Listiny musí být i v takovém případě respektována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, publikovaný pod č. 49/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jedná se o právní fikci, jejímž důsledkem je vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., ačkoliv žalovaný nárok fakticky neuznal (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 230/04, publikovaný pod č. 38/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Prostřednictvím fikce se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou, proto jde o nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu. Aby přitom mohla právní fikce svůj takto vymezený účel splnit, musí respektovat všechny právní náležitosti, které s ní zákon spojuje, jinak soud není oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 883/15 ze dne 1. 10. 2015).
Nutno současně připomenout povinnost obecných soudů volit při posuzování podání účastníků řízení postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive přístup k soudu. Pokud nepřistoupí k odstranění nejasností podání zákonem předvídaným způsobem, pak je třeba, aby se při jeho posuzování přiklonily k takové interpretaci jeho obsahu, která vyznívá ve prospěch práva dotčeného jednotlivce na přístup k soudu (viz například nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 196/2014, či nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15). Obecné soudy musí tedy přihlížet k tomu, že (zda) účastník řízení svým podáním sleduje ochranu svých subjektivních práv, a nezapomínat, že základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu podústavního práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Uvedené pak platí tím spíše za situace, pokud postup obecných soudů implikuje tak významný zásah do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu podání tohoto účastníka (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014, publikovaný pod č. 129/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 14). Shledání nedostatečné kvalifikovanosti vyjádření žalovaného ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. totiž znamená nezvratné odepření přezkumu námitek a tvrzení žalovaného, jakož i vůbec odepření dalšího meritorního zkoumání sporu a vydání rozsudku pro uznání v souladu s tvrzeními a požadavky žalobce. Takovýto vůči žalovanému vskutku přísný postup lze proto akceptovat jen v případech vyjádření nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti, respektive o tom, že se žalovaný nehodlá řádně (tj. i bez obstrukcí) bránit nároku uplatněnému žalobou (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 354/15, cit. výše).
V nyní posuzovaném případě byl žalované dovolatelce doručen platební rozkaz spojený s kvalifikovanou výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř. a ta na něj ve stanovené lhůtě reagovala odporem, v němž uvedla, že v plném rozsahu neuznává v něm vznesený nárok žalobce. Poté ve třicetidenní lhůtě od podání odporu doplnila odůvodnění podaného odporu v tom smyslu, že žalobcem uvedené skutečnosti naprosto nekorespondují se skutečným stavem věci, že žalobce uvádí smyšlené, nepravdivé a zavádějící skutečnosti, které opírá pouze o svá tvrzení bez další důkazní opory. Tvrzení žalobce i jím vznesený nárok odmítla a neuznala. Jako důkaz navrhla výslech účastníků řízení. Následně se osobně účastnila jednání soudu dne 21. 5. 2013, a v návaznosti na poučení podle §118b odst. 1, udělené jí soudem na tomto jednání, navrhla doplnění důkazů a doplnila svá tvrzení. Osobně se účastnila i jednání dne 27. 6. 2013, na němž byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolatelka popsaným jednáním a podáními zřetelně a nepochybně projevila jak svůj nesouhlas s nárokem uplatněným žalobcem (včetně důkazních návrhů), který se, třebaže v poměrně obecné rovině, snažila odůvodnit, tak svou vůli aktivně se účastnit projednání dané věci. Za této situace je vyloučené dovodit existenci okolností odůvodňujících použití tak výjimečného nástroje, jakým je vydání rozsudku pro uznání za dovození fikce uznání nároku dovolatelkou, spojené s odejmutím možnosti meritorního projednání věci. Nástup fikce uznání je totiž svým účelem vyhrazen případům, kdy by dovolatelka byla buď zcela pasivní a na kvalifikovanou výzvu soudu by se nevyjádřila vůbec, anebo by byla aktivní jen minimálně a projevila toliko pouhý nesouhlas se žalobou, bez jakéhokoli bližšího odůvodnění svého postoje, z čehož by bylo zřejmé, že nemá zájem aktivně se podílet na včasném projednání věci a vyřešení sporu. Taková pasivita však nebyla z jednání dovolatelky patrná a ani soud prvního stupně neshledal v jejím vyjádření či jednání tak zásadní nedostatky, neboť přistoupil k meritornímu projednání věci, přičemž na jednání dovolatelku poučil o tom, v jakém směru shledává nedostatečnost jejích tvrzení, a ta na toto poučení patřičně reagovala.
Dovolací soud považuje jednání dovolatelky (ve světle ustálené judikatury) za dostatečně aktivní a jí učiněná podání za postačující, neboť na kvalifikovanou výzvu dle §114b odst. 1 o. s. ř., obsaženou v platebním rozkaze, reagovala zřetelným vyjádřením svého postoje k nároku uplatněnému žalobcem, totiž že jej neuznává a nesouhlasí s ním. Ani z jejího dalšího vystupování v řízení nelze dovodit pasivitu či nečinnost, protože na svou obranu při nařízeném jednání navrhovala důkazy a neprojevovala úmysl protahovat řízení. Navzdory stručnosti jejího vyjádření nebylo v žádném případě možné konstatovat souhlas či uznání nároku žalobce z její strany, a tudíž nebylo možné postupovat podle §114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §153a o. s. ř., a vydat rozsudek pro uznání na základě fikce uznání nároku. Takový postup by totiž byl fakticky sankcí za laickost projevu a nikoli za pasivitu a obstrukce, tedy šlo by o postup, který není sledován účelem §114b o. s. ř., a potažmo je zapovězen judikaturou Ústavního soudu.
Ze všech vyložených důvodů je nutno postup odvolacího soudu, který dovodil splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání před soudem prvního stupně (a sám rozhodl na základě fikce uznání), označit za nespravedlivý a formalistický, a proto musel Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. a §243e odst. 2, věty první o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.)
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť rozhodnutím dovolacího soudu řízení ve věci nekončí. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto až v rozhodnutí, kterým se řízení končí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu