ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2908.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2908/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) M. S.-R.-R. , b) I. S. , a c) H. S.-R. , zastoupeni Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti žalovaným: 1) Zemědělské družstvo Rájec – Jestřebí v likvidaci , IČO: 001 32 390, se sídlem Rájec – Jestřebí 86, a 2) ZERA Rájec a.s., IČO: 255 64 854, se sídlem Rájec – Jestřebí, Rájec, Blanenská 86, oběma zastoupeným JUDr. Vlastou Němcovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Nádražní 2369/10, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 260/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2016, č. j. 37 Co 104/2015-253, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 15. ledna 2015, č. j. 6 C 260/2013-209, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti „Prohlášení o vkladu ze dne 8. listopadu 1999 Zemědělského družstva Rájec – Jestřebí, IČO: 00132390, se sídlem Rájec – Jestřebí, Blanenská 86, o zvýšení základního kapitálu akciové společnosti s obchodním jménem ZERA Rájec a.s. nepeněžitým vkladem, a to /ve výroku identifikovanými/ nemovitostmi v katastrálním území Rájec nad Svitavou“.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že žalobci postrádají věcnou legitimaci k vedení sporu o určení neplatnosti označeného majetkoprávního úkonu – prohlášení o vkladu, o němž tvrdí, že v situaci jimi uplatněného restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tento úkon porušuje blokační ustanovení §5 odst. 3 cit. zákona, a že na žádaném určení neplatnosti právního úkonu nemají naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné, proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť otázky hmotného a procesního práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených právních otázek.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spočívá předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, po procesní stránce v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1274/2010).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura).
Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 1996, č. 5, s. 113). Jinými slovy řečeno, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, č. 29), v němž taktéž dovodil, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002).
V obecné rovině rozhodnutí odvolacího soudu sleduje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu o předpokladech úspěšnosti určovací žaloby a obstojí právě i se zřetelem ke konkrétnímu určení, jehož se zde žalobci domáhají – deklarování neplatnosti označeného majetkoprávního úkonu (prohlášení o vkladu) a důvodům, pro které tak činí.
Argumentace dovolatelů směřující k tomu závěru, že zpochybňovaným majetkoprávním úkonem bylo dotčeno jejich právní postavení, a že bez požadovaného určení neplatnosti tohoto úkonu bude jejich právo ohroženo, vychází z nesprávné premisy, že převodem vlastnictví (držby) věci učiněným po účinnosti restitučního předpisu povinnou osobou v rozporu s blokačním ustanovením (zde s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě), může mít vliv na nárok oprávněné osoby na vydání věci (určení vlastnictví; §9 odst. 4 zákona o půdě). Dle ustálené judikatury dovolacího soudu v restitučních věcech (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1030/97, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 5, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 292/2006), platí, že není pro vyhovění návrhu oprávněné osoby rozhodná okolnost, že povinná osoba po dni účinnosti zákona učinila právní úkon o převodu vlastnictví (držby) věci na jiného; pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti restitučního předpisu na základě právního úkonu držbu (vlastnictví) věci, nemá tato skutečnost z pohledu důvodnosti nároku na jejich vydání žádný význam, protože vymezení pasivní věcné legitimace se váže na ty subjekty, které věci držely ke dni účinnosti zákona (k vymezení povinné osoby v režimu zákona o půdě srov. §5 odst. 1 a 2).
I tyto závěry měly při svém rozhodování na zřeteli soudy nižších stupňů, jestliže argumentovaly ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě, které (dle odvolacího soudu) „situaci ohledně převodu majetku, k němuž byl uplatněn restituční nárok, (dostatečně) řeší“, resp. že „otázka platnosti předmětného prohlášení o vkladu bude (v restitučním řízení) posuzována bez dalšího“ (závěr vyslovený soudem prvního stupně, odvolacím soudem rovněž aprobovaný).
Za daných okolností – ve vztahu k žádanému určení – není pak rozhodnutí odvolacího soudu ani v rozporu s další dovolateli odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, jež řeší otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení práva za jiných poměrů a v odlišných procesních situacích.
Přestože se v dovolání uvádí, že se jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, žádné námitky – natož ty, jež by se vázaly k obligatorním náležitostem ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňují se vůči výrokům o náhradě nákladů řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaných spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání (v němž se ve vztahu k relevantním otázkám toliko opakuje argumentace soudů nižších stupňů) nelze v daném případě považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu