ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2970.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2970/2017-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Českého svazu vědeckotechnických společností z.s. , IČ 004 44 502, se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 200/5, zastoupeného JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, proti žalovanému A. R. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, o určení vlastnického práva k nemovitosti , vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 26 C 103/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. června 2016, č. j. 22 Co 183/2016-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Poláčka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 26 C 103/2013-64, zamítl návrh žalobce na určení jeho vlastnického práva k pozemku v katastrálním území P. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalovaný nabyl spoluvlastnický podíl ke spornému pozemku ve výši jedné poloviny konstitutivním rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 18. 12. 2012, vydaným v mezích pravomoci správního orgánu podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), zbývající spoluvlastnické podíly na nemovitosti pak získal kupními smlouvami uzavřenými s ostatními oprávněnými osobami, jež se staly jejími spoluvlastníky na základě téhož správního aktu. Vzpomenuté rozhodnutí, proti němuž žalobce nikterak nebrojil, pak soud v předmětném řízení již nemůže přezkoumávat, přičemž nebyly zjištěny skutečnosti, jež by umožňovaly dotčený akt klasifikovat jako nicotný. Žalobci tak nesvědčí jím tvrzené vlastnické právo (dovozované z §879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 22 Co 183/2016-92, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že pravomoc pozemkového úřadu rozhodovat dle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o vydání sporného pozemku není zpochybněna námitkou, že se oprávněné osoby před podáním návrhu na zahájení řízení o vydání věci ke zmíněnému správnímu orgánu nejprve neobrátily s výzvou na žalobce (jenž sám sebe označuje za osobu povinnou). Pochybnosti o věcné správnosti rozhodnutí pozemkového úřadu, o jehož nulitě nemůže být řeči, pak měl žalobce coby účastník řízení projevit iniciováním zákonem předvídaného přezkumu předmětného správního aktu; v nynějším řízení ovšem žalobcovy argumenty ubírající se daným směrem nemohou dojít úspěchu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zrekapituloval skutkové okolnosti i procesní historii sporu a položil otázky (údajně posud neřešené), zdali je rozhodnutí o vydání věci ze dne 18. 12. 2012 paaktem a zda pozemkový úřad disponoval pravomocí k jeho vydání, pakliže v době jeho rozhodování neuplynula lhůta ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pro uzavření dohody s povinnou osobou. Uvedená lhůta přitom v posuzované věci svůj běh ani nezapočala, neboť oprávněné osoby výzvu vůči žalobci jakožto osobě povinné nikdy neučinily. Z naznačeného dovolatel vyvozuje, že na straně pozemkového úřadu byl dán nedostatek pravomoci, pro nějž je nutné jím vydané rozhodnutí pokládat za nulitní, a tudíž nezpůsobilé být důvodem zániku vlastnického práva na straně žalobce, respektive jeho vzniku na straně žalovaného. Z tohoto důvodu dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu první instance zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž se vymezil proti žalobcem uplatněným argumentům a navrhl odmítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku ve smyslu právě citovaného ustanovení ovšem žalobce nenastolil.
Ustálená judikatura dovozuje, že při rozhodování o nárocích oprávněných osob dle §9 zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodující uplatnění nároku u pozemkového úřadu; je-li tedy nárok řádně vznesen před pozemkovým úřadem a oprávněná osoba nezašle zároveň povinné osobě výzvu k vydání nemovitostí, rozhodne pozemkový úřad podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. jako v případě, v němž k uzavření dohody ve smyslu §9 odst. 1 citovaného předpisu nedošlo (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, a ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 3018/2005, nebo jeho usnesení ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 560, 561, 562/2008, viz ostatně již rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 1993, sp. zn. 15 Ca 46/93, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/1994). Z právě uvedeného vyplývá, že absence předchozí výzvy k vydání věci povinné osobě nepůsobí nedostatek pravomoci pozemkového úřadu k rozhodnutí o příslušném restitučním nároku. Dovolatelem předložená právní otázka tak již byla judikaturou zodpovězena a úvahy odvolacího soudu jsou se zvoleným řešením v souladu (totéž lze říci o myšlence podávající se z napadeného rozsudku, dle níž námitky upozorňující na vady pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., jež nedosahují intenzity nicotnosti, nýbrž pouhé věcné nesprávnosti či nezákonnosti, postrádají z hlediska občanského soudního řízení relevance, neboť civilním soudům přísluší zkoumat právě toliko eventuální nulitu dotčeného správního aktu; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2168/2005, ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 339/2007, a ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4346/2010). Žádný jiný právní problém odpovídající kritériím §237 o. s. ř. pak dovolatel neoznačil, pročež muselo být jeho dovolání odmítnuto coby nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §9 odst. 4 písm. b) a §7 bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby vevýši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu