ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3516.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3516/2015-421
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce T. S J., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované BRUDRA s. r. o., IČ 48110841, se sídlem v Praze 4, Jemnická 312/17, zastoupené JUDr. Jaromírem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Národní obrany 715/16, o zaplacení částky 1 660 156,90 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 343/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, č. j. 25 Co 343/2014-360, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 488,80 Kč k rukám JUDr. Tomáše Těmína, advokáta v Praze 2, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 43 C 343/2009-257, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 410 156,9 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a úhradě soudního poplatku (výroky III, IV, V a IV). Žalobce coby vlastník ideální 1/6 předmětných nemovitostí se domáhal vydání bezdůvodného obohacení za jejich užívání žalovanou, která za to jemu ani dalším spoluvlastníkům ničeho neplatí. V minulosti již mezi účastníky probíhal soudní spor týkající se vydání obohacení za jiné období, kde Nejvyšší soud stanovil výši bezdůvodného obohacení za užívání pozemků náležejících do zemědělského půdního fondu pouze v mezích cenové regulace. V nyní řešené věci vycházel z toho, že ačkoliv jsou předmětné pozemky formálně zařazeny do zemědělského půdního fondu, k tomuto účelu neslouží. Žalovaná celý objekt užívá dle své úvahy komerčním způsobem, částečně jako svoje sídlo, částečně pronajímá objekt k provozu motokárové dráhy, či k dalším činnostem. Jednalo by se o dlouhodobě neudržitelný stav, kdy žalovaná užívá pozemky k podnikatelským účelům a vybírá z nich tržní nájemné, zatímco bezdůvodné obohacení by odpovídalo toliko regulované ceně. Vzhledem k okolnostem případu, jakož i závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, nestanovil soud výši bezdůvodného obohacení za užívání pozemků jako regulovanou cenu dle příslušných vyhlášek, ale jako cenu obvyklou dle znaleckého posudku a dospěl dále k závěru, že v dané věci nebyl dán žádný veřejný zájem, pro který by bylo možno omezit vlastnické právo žalobce, neboť by nebyl zachován vztah proporcionality. Žalované uložil zaplatit žalobci 1/6 z částky určené znaleckým posudkem a ve zbytku žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2015, č. j. 25 Co 343/2014-360, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II, III a IV). Vzal za prokázané, že žalovaná na předmětných pozemcích v rozhodném období neprovozovala zemědělskou výrobu, ani se takové využití v budoucnu nepředpokládalo a neděje se tak dodnes. Pokud jde o provozování uzavřeného areálu k podnikání žalované, nebyl v posuzované věci dán veřejný zájem, pro který by bylo možno omezit vlastnické právo žalobce tak, že by nebyl zachován vztah proporcionality, a proto není důvod pro rozdílné vyjádření výše bezdůvodného obohacení užíváním pozemků, které jsou součástí pozemkového fondu a pozemků jiných. Výše peněžité částky odpovídající úplatě za bezesmluvní užívání pozemku podle znaleckého posudku tak odpovídá zásadě spravedlivého uspořádání vztahů účastníků, odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky, jež dosud neměla být v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a sice jaký rozsah aktivní věcné legitimace je dán každému ze spoluvlastníků solidárního práva souběžně uplatňujícího ze stejného důvodu vůči třetí osobě odlišný nárok ve smyslu §139 obč. zák., a zda je rozsah solidárního práva (bezdůvodného obohacení) zjištěný a stanovený u části spoluvlastníků závazný pro ostatní účastníky. Odvolací soud stanovil výši bezdůvodného obohacení pro jednoho ze spoluvlastníků odlišně od výše bezdůvodného obohacení dříve stanovené pravomocným rozsudkem soudu v jiném řízení pro ostatní spoluvlastníky, kde pro zbylých pět spoluvlastníků nemovitostí stanovil bezdůvodné obohacení částkou 260 553 Kč ročně; 1/6 z toho je 43 426,64 Kč. V tomto řízení soud stanovil výši bezdůvodného obohacení za tytéž pozemky částkou 2 093 023,25 Kč za rok, kdy 1/6 vychází na 348 834,2 Kč za rok. Otázka obvyklé výše bezdůvodného obohacení již byla rozhodnuta jiným soudem a toto skutkové zjištění jiného soudu se vztahuje jako res iudicata i na nárok uplatněný žalobcem. Soud k tomu nepřihlédl a výši bezdůvodného obohacení za stejné období stanovil odlišně od soudem dříve přiznaného nároku ostatním spoluvlastníkům, aniž by respektoval zásadu solidarity stanovenou v §139 obč. zák. Podle žalované byl soud vázán skutkovým zjištěním ve věci sp. zn. 38 C 435/2010.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že vymezené právní otázky postrádají zásadní právní význam a jsou nepřezkoumatelné, neboť v dalším textu dovolání je dovolatelka nijak nerozvíjí. V řízení ve věci sp. zn. 38 C 435/2010 se jiní spoluvlastníci domáhali vydání bezdůvodného obohacení týkajícího se jiného rozsahu pozemků (pozemků pod budovami), přičemž žalobce žádal vydání obohacení za všechny pozemky. Navíc se jedná o novou skutečnost, již ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř. nelze uplatnit v dovolacím řízení. Právo nájmu, oprávnění převést pozemek na třetí osobu, či právo nechat svůj podíl zastavit představuje samostatná práva jednotlivých spoluvlastníků. Žalobce může požadovat po žalované dohodnuté nájemné či bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájmu. Předmětné pozemky nenaplňují ani jeden znak podle §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015, č. j. 7 A 305/2011-101), a v současnosti již nejsou jeho součástí (viz rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 31. 5. 2016, č. j. 108/500/16 2350/ENV/16). Žalobce tedy zcela správně vycházel z tržní ceny dotčených nemovitostí.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil dovolací soud prvotně k posouzení jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který rozhodoval o celkové sumě 1 660 156,9 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobu co do částky 410 156,9 Kč s příslušenstvím zamítl. Jakkoli tedy dovolatelka byla stran druhé z uvedených částek úspěšná, uvádí i přesto, že napadá dovoláním rozsudek v celém rozsahu, tedy i v rozsahu potvrzujícím výrok II rozsudku soudu prvního stupně o částečném zamítnutí žaloby, a tím jej činí i ohledně této částky předmětem dovolacího řízení. Dovolání směřující do částky 410 156,9 Kč s příslušenstvím však nelze z uvedených důvodů považovat za přípustné a dovolací soud je proto v tomto rozsahu bez dalšího odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). Zbývalo se zabývat dovoláním ve vztahu k částce 1 250 000 Kč.
Dovolací soud předesílá, že otázka rozsahu aktivní věcné legitimace každého ze spoluvlastníků předmětných pozemků ve smyslu §139 obč. zák. není otázkou hmotného práva, na níž by odvolací soud založil své rozhodnutí. Pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2363/2014). Z uvedeného důvodu nebyla zmíněná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nato dovolací soud přistoupil k posouzení přípustnosti (procesní) otázky vázanosti soudu rozsahem solidárního práva, resp. výší bezdůvodného obohacení, jež bylo zjištěno a stanoveno v jiném řízení týkajícím se ostatních solidárních spoluvlastníků pozemků; tato otázka byla pro rozhodnutí odvolacího stěžejní. Jádro argumentace dovolatelky spočívá v tom, že odvolací soud stanovil výši bezdůvodného obohacení na straně žalobce v tomto řízení odlišně (s ohledem na jiné skutkové závěry), než byla stanovena v jiném řízení vůči ostatním spoluvlastníkům pozemků. Fakticky šlo tedy o námitku vázanosti rozhodnutím vydaným v jiném soudním řízení.
Podle §135 odst. 1 obč. zák., je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle odst. 2 citovaného ustanovení může soud sám posoudit otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
O závaznosti rozsudku vydaného ve věci Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 435/2010 ve vztahu k nyní probíhajícímu řízení ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. nelze hovořit, neboť citovaný rozsudek není rozhodnutím o spáchání trestného činu, přestupku, jiného správního deliktu ani rozhodnutím o osobním stavu, a zejména se jednalo o řízení vedené mezi odlišnými účastníky. Překážka věci pravomocně rozhodnuté – rei iudicatae – je negativní podmínkou řízení spočívající v tom, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (§159a odst. 4 o. s. ř) a soud je takovým rozhodnutím (jeho závěry) bez dalšího vázán. Ve smyslu ustálené judikatury se o stejnou věc jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob. Jde o uplatnění zásady ne bis in idem , která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky. Soud, který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, tedy o stejném nároku, musí řízení, které u něho bylo zahájeno, zastavit. Překážka věci pravomocně rozhodnuté brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1114/2015, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 408/2009).
Jak už bylo zmíněno, řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 435/2010 bylo na straně žalobce vedeno odlišnými účastníky (ostatními pěti podílovými spoluvlastníky) než řízení v nyní řešené věci, kde toliko vystupuje zbylý (šestý) spoluvlastník samostatně, a tedy není naplněna podmínka totožnosti osob (účastníků řízení), a proto v dané věci nemůže být dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Co se týče zohlednění výsledku jiného řízení, soud sice podle §135 odst. 2 o. s. ř. vychází z rozhodnutí příslušných orgánů, ovšem není vyloučeno, aby si otázku ve výroku rozhodnutí řešenou posoudil jako předběžnou otázku jinak. V tom případě musí zdůvodnit, proč dospěl k jinému řešení (srov. Svoboda a kol., Občanský soudní řád: komentář. V Praze: C. H. Beck, 2013. Beckova edice komentované zákony, str. 469-470). V souvislosti s legitimním očekáváním obdobného rozhodnutí v obdobné věci lze odkázat na nález ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, v němž Ústavní soud konstatoval, že soud poruší princip předvídatelného rozhodování a zasáhne do práva účastníků řízení na spravedlivý proces, jestliže v jejich věci, která se po skutkové i právní stránce ve svých podstatných rysech shoduje s jinou věcí, ve které již učinil rozhodnutí, rozhodne odlišně, aniž by změnu svého postoje přesvědčivým způsobem odůvodnil, opíraje se přitom o akceptovatelné, racionální a objektivní důvody.
V nyní projednávané věci soud stanovil bezdůvodné obohacení za užívání pozemků formálně náležejících do zemědělského půdního fondu podle znaleckého posudku ve výši ceny obvyklé, zatímco soud v jiném řízení týkajícím se týchž pozemků, ale jiného okruhu účastníků, vycházel při určení ceny za jejich užívání z ceny regulované; řešení této otázky bylo k přezkumu otevřeno pouze s poukazem na otázku vázanosti tímto předchozím rozhodnutím (resp. na otázku existence rei iudicata). Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) přitom svoje rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnil, když je zřetelně patrné, že měl na zřeteli i již zmíněné rozhodnutí sp. zn. 38 C 435/2010, které ve svém rozhodnutí neopomenul, a proto mu v tomto ohledu nelze nic vytknout. Je tedy zřejmé, že se důsledně přidržel shora zmíněných judikaturních závěrů (týkajících se legitimního očekávání), když si otázku výše bezdůvodného obohacení posoudil odlišně.
S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatelka nepoukázala na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř).
O náhradě nákladů, jež vyvstaly v dovolacím řízení, bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokáty náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle §8 a §7 bodu 6 advokátního tarifu činí při tarifní hodnotě 1 660 156,90 Kč sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 14 980 Kč, společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a 21 % DPH podle §14a advokátního tarifu, má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 18 488,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu