ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3977.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3977/2017-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce P. M. , P., zastoupeného JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, za účasti hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČ 00064581, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem a o jejich vydání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 51/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2017, č. j. 24 Co 226/2016-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce se žalobou ze dne 27. 1. 2015, podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, domáhal určení, že je vlastníkem pozemků - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1169 m 2 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 279 m 2 , zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město P., Katastrálního pracoviště P., pro obec P. a kat. území. V. na LV, a dále uložení povinnosti žalovanému vydat žalobci označené pozemky. Žalobu odůvodnil zejména tím, že rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu, ze dne 5. 8. 1997, č. j. PÚ 2377/95, bylo určeno, že jeho právní předchůdce V. D. není vlastníkem uvedených pozemků a že proti tomuto rozhodnutí podal V. D. dne 16. 9. 1997 odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Poukázal přitom na rozhodnutí Městského soudu v Praze vydané pod sp. zn. 11 A 183/2014, z nějž vyplývá, že podáním opravného prostředku bylo zahájeno řízení podle §250m odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do „31. 1. 2002“, a že opravný prostředek byl předložen soudu až dne 29. 10. 2014; protože již nebylo možno postupovat podle předchozí právní úpravy, byla žaloba odmítnuta a žalobce byl poučen o tom, že se svých práv může domáhat v občanském soudním řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno) usnesením ze dne 23. 8. 2016, č. j. 17 C 51/2015-76, „návrh“ na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1169 m 2 a pozemku - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 279 m 2 (dle PK role o výměře 1487 m 2 ), zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město P., katastrálního pracoviště P., pro obec P. a kat. území V., na LV, a že se tak nahrazuje rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu, ze dne 5. 8. 1997, č. j. PÚ 2377/95, a na vydání označených pozemků odmítl (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 20.695,- Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.). Vázán právním názorem odvolacího soudu posoudil soud prvního stupně odvolání V. D. jako opravný prostředek podaný podle §250m o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002, a dovodil, že za včas podaný opravný prostředek bylo podle tohoto ustanovení nutno považovat opravný prostředek, který byl podán ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení u příslušného soudu nebo u orgánu, který rozhodnutí vydal (§57 odst. 3, §246c a §250l o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002). Uzavřel, že vyplývá-li z podacího razítka, že opravný prostředek byl dne 16. 9. 1997 podán u Pozemkového fondu ČR, tedy nikoli u orgánu, který rozhodnutí vydal (tj. Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu), a Městskému soudu v Praze jako soudu příslušnému byl doručen až dne 29. 10. 2014 (viz věc vedená pod sp. zn. 11 A 183/2014), je zjevně opožděný. Žalobu proto jako zjevně opožděnou odmítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2017, č. j. 24 Co 226/2016-105, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odvolání V. D. ze dne 16. 9. 1997 bylo podáno opožděně, ačkoliv rozhodnutí pozemkového úřadu obsahovalo řádné poučení o lhůtě k podání opravného prostředku i o tom, u kterého soudu nebo orgánu se podává, a že odvolání sice bylo adresováno Magistrátu hl. m. Prahy, Pozemkovému úřadu P., bylo však podáno u nepříslušného Pozemkového fondu České republiky, který jej ve lhůtě nepostoupil soudu. Bylo-li tedy odvolání V. D. ze dne 16. 9. 1997 předloženo Městskému soudu v Praze jako soudu příslušnému až dne 29. 10. 2014, je tento opravný prostředek zjevně opožděný.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně sice proti všem jeho výrokům, avšak posuzováno dle jeho obsahu pouze proti části výroku I., jíž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby), neboť má zato, že rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, že nerespektoval závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze čj. 11 A 183/2014“, přičemž „očekává, že dovolací soud právní otázku včasnosti (opožděné podání) odvolání posoudí jinak“, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacích soudů a že dosud tato otázka dovolacím soudem nebyla řešena“. Nesprávné právní posouzení věci spočívá podle něj především v tom, že „nelze klást na účastníka řízení (právního předchůdce žalobce, který nebyl v rozhodné době právně zastoupen) nepřiměřené nároky při uplatňování práva, zejména pokud tak učinil po úplné rehabilitaci v trestním řízení, v řízení restitučním“. Dále dovolatel zrekapituloval předchozí průběh řízení a zdůraznil, že „Pozemkový fond ČR, územní pracoviště existoval“, a že soudy zcela ignorovaly, že podání V. D. je „adresováno Magistrát hl. m. Prahy -Pozemkovému úřadu, tedy orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, přičemž bylo věcí správního orgánu věc postoupit příslušnému orgánu, který mohl rozhodnutí přezkoumat a autoremedurou změnit, nebo věc přímo postoupit příslušnému soudu, což se nestalo“, a že k pochybení došlo ze strany správního orgánu, který věc k rozhodnutí předložil po sedmnácti letech. Nesouhlasí tedy se závěrem, že V. D. podal opravný prostředek opožděně. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení ve spojení s usnesením soudu prvního stupně zrušil.
Účastník řízení se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť nesplňuje formální náležitosti stanovené zákonem, když v něm není řádně vymezen důvod (resp. přípustnost dovolání), případně, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), ani v něm nebyl řádně uplatněn jediný možný dovolací důvod - nesprávné právní posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena “, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání - §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál, neboť v něm jednak srozumitelně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když je jen stěží možné, aby rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacích soudů“, a současně „tato otázka dovolacím soudem nebyla řešena“, přičemž ani neoznačil žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se měl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit. Pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) k projednání dovolání nepostačuje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod. Dovolatel navíc řádně nevymezil ani samotný dovolací důvod, neboť v dovolání není uvedeno právní posouzení věci, které dovolatel pokládá za nesprávné, a není v něm vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu