ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4085.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4085/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Městská část Praha 1, IČ: 00063410, se sídlem Úřadu Městské části Praha 1 v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupeného Mgr. Danielem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalovanému JUDr. T. H., IČ: 66199905, se sídlem v Praze 1, Celetná 602/3, zastoupenému JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, o zaplacení 874.508,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 151/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2016, č. j. 25 Co 53/2016-143, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým byl rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2014, č. j. 65 C 151/2010-65, jímž bylo žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil 874.508,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a nahradil mu náklady řízení 108.306,- Kč, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (shora a dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatel předestřel otázku, zda k naplnění požadavku, aby byl žalovaný poučen o následcích nedostavení se k soudnímu jednání, spočívajících v možnosti vyhlášení rozsudku pro zmeškání (§153b odst. 1 o. s. ř.), postačí, že byl o uvedeném následku poučen již v předvolání k soudnímu roku, při němž bylo řízení bez projednání věci přerušeno, a nikoliv rovněž v předvolání k následujícímu prvnímu jednání o věci, které se konalo poté, co bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Mínil, že uvedená otázka procesního práva nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi již přijal a odůvodnil závěr, že nezbytným předpokladem pro vydání rozsudku pro zmeškání je (mimo jiné) i to, aby žalovaný byl v předvolání poučen, že bude rozhodnuto v jeho neprospěch rozsudkem pro zmeškání, jestliže jednání, k němuž byl předvolán, zmešká bez důvodné a včasné omluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 469/2010); z komentářové literatury k tomu viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1050. Nedoručil-li přitom soud předvolání k prvnímu jednání s poučením o možnosti rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání zástupci žalovaného s plnou mocí pro celé řízení, nejsou splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ani tehdy, jestliže k prvnímu jednání předvolal s tímto poučením žalovaného, jehož osobní účasti bylo zapotřebí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 935/2000, uveřejněné pod číslem 47/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozsudek pro zmeškání pak může soud vydat jen při prvním jednání, které bylo ve věci nařízeno. Tímto prvním jednáním je třeba rozumět jen jednání, které skutečně proběhlo; nejde tedy o první jednání, jestliže bylo účastníkům ještě přede dnem, kdy se mělo uskutečnit, doručeno vyrozumění, že se jednání nekoná (že bylo „zrušeno“, „odvoláno“). O zrušení (odvolání) jednání ve výše uvedeném smyslu jde i tehdy, jestliže soud tzv. „odročí“ termín nařízeného jednání na pozdější dobu předem (přede dnem, kdy se nařízené jednání mělo konat). Tímto postupem totiž soud jednak zrušuje (odvolává) nařízené jednání dříve, než objektivně mohlo proběhnout, a jednak (současně) - ve shodě se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení - stanovuje nový termín pro projednání a rozhodnutí věci (nařizuje jednání nové); srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1046/99, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2468/98. Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek konečně přijalo i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 8 Co 576/2015, uveřejněné pod sbírkovým číslem 102/2015, dle kterého nebylo-li žalovanému, který byl v předvolání k prvnímu jednání poučen o následcích nedostavení se k nařízenému jednání, doručeno do vlastních rukou též vyrozumění o odročení jednání (vzor 48 o. s. ř., který vyrozumívá o novém termínu jednání s poukazem na to, že všechny další pokyny z předvolání k předchozímu jednání zůstávají v platnosti) na pozdější termín, nelze u odročeného jednání vydat rozsudek pro zmeškání.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla tudíž dovolatelem vznesená otázka vyřešena tak, že k naplnění předpokladů pro vyhlášení rozsudku pro zmeškání nepostačuje, byl-li žalovaný o následcích nedostavení se poučen v předvolání k jednání, při němž k vyhlášení kontumačního rozsudku nedošlo (jelikož bylo odročeno, aniž došlo k projednání věci); předpoklady pro vyhlášení takového rozsudku by v takovém případě mohly být naplněny pouze tehdy, bylo-li (zastoupenému žalovanému k rukám zástupce s plnou mocí pro celé řízení) doručeno vyrozumění o odročení jednání poukazující na to, že pokyny z předvolání k předchozímu jednání zůstávají v platnosti, či opětovné předvolání obsahující řádné poučení o následcích nedostavení se v podobě možnosti vydání rozsudku pro zmeškání.
V projednávané věci byl žalovaný o tom, že žalobě může být vyhověno rozsudkem pro zmeškání, poučen pouze v předvolání k jednání nařízenému na 16. 5. 2011 (vz. 018 o. s. ř.). Následně, poté co bylo rozhodnuto, že v řízení, jež bylo bez projednání věci usnesením prvostupňového soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 65 C 151/2010-49, přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 289/2009, bude nadále pokračováno (usnesení prvostupňového soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 65 C 151/2010-59), žalovaný v předvolání k soudnímu jednání nařízenému na 27. 5. 2014, adresovaném k rukám jeho zástupce s plnou mocí pro celé řízení (vz. 31 o. s. ř., předvolání zástupce účastníka k dalšímu jednání ve věcech, v nichž může být jednáno bez přítomnosti účastníka, platí-li předvolání též pro zastupovaného účastníka), o následcích nedostavení se, spočívajících v možnosti vydání rozsudku pro zmeškání, již poučen nebyl. Uzavřel-li tedy odvolací soud za této situace, že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání naplněny nebyly, neboť žalovaný o následcích nedostavení se k jednání, při němž byl vyhlášen kontumační rozsudek, nebyl řádně poučen, nijak se od výše citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, přičemž dovolatelem předestřenou právní otázku zjevně není důvodu oproti stávající judikatuře posuzovat jinak.
Z výše uvedeného důvodu dovolání přípustné není (§237 o. s. ř.). Na tomto závěru přitom nemůže ničeho změnit ani námitka dovolatele, že se předvolání zástupce žalovaného k inkriminovanému soudnímu jednání nemělo stát vzorem 31 o. s. ř., jak uzavřel (ve shodě s obsahem pokynu vyřizujícího soudce založeného na č.l. 59 spisu) odvolací soud, nýbrž vzorem 29 o. s. ř., neboť ani předvolání vzorem 29 o. s. ř. (předvolání zástupce účastníka k dalšímu jednání) poučení o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání neobsahuje.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť napadené usnesení není rozhodnutím, kterým se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, pod č. 48).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu