ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4258.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4258/2017-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně L. V. , zastoupené JUDr. Josefem Žaldou, advokátem se sídlem v Táboře, Palackého 358, proti žalované A. V. , zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, Tř. 9. května 1282, o zaplacení 1.089.449,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 C 78/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. února 2017, č. j. 15 Co 14/2017-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, č. j. 15 C 14/2017-109, rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 10. 2016, č. j. 24 C 78/2016-87 [jímž zamítl žalobu na zaplacení částky 1.089.449,96 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 30. 3. 2016 do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 47.045,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Novotného (výrok II.)] potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 31.363,20 Kč k rukám JUDr. Ladislava Novotného (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má zato, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to „počátků běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby oběma soudy u nároků, které uplatnila proti žalované žalobou o zaplacení 1.089.449,96 Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, a dále v odmítnutí použití korektivu dobrých mravů k námitce promlčení jí uplatněných nároků vznesené žalovanou, když napadený rozsudek a tím i rozsudek soudu prvního stupně závisí podle žalobkyně na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Podle názoru dovolatelky „žádná z promlčecích lhůt nemohla mít počátek před právní mocí rozsudku, kterým ztratila své vlastnické právo k domu, zapsaným u Katastrálního úřadu pro katastrální území a obec T., tj. před 23. 4. 2014, neboť do této doby jakékoli investice prováděla a vkládala do svého výlučného vlastnictví, resp. vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo zpět na žalovanou ještě později, a to až vkladem do katastru nemovitostí podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí. V důsledku toho proto nedošlo do podání žaloby v této věci k promlčení nároků jí uplatněných“. Dále dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka. Je tedy „nutné, aby otázky promlčení uplatněných nároků popř. přípustnosti či užití korektivu dobrých mravů byly v tomto případě dovolacím soudem posouzeny a vyřešeny“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil, resp. aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena “, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelka v posuzovaném případě nedostála, neboť v něm neoznačila žádnou otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobkyně použitou formulací, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to „počátků běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby oběma soudy u nároků, které uplatnila proti žalované žalobou o zaplacení 1.089.449,96 Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, a dále v odmítnutí použití korektivu dobrých mravů k námitce promlčení jí uplatněných nároků vznesené žalovanou, když napadený rozsudek a tím i rozsudek soudu prvního stupně závisí podle žalobkyně na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, směšuje obě obligatorní náležitosti dovolání, jež je nezbytné vymezit samostatně. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak v případě, že dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí vymezit otázku hmotného práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, což dovolatelka ve vztahu k jí namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, spočívajícímu „v odmítnutí použití korektivu dobrých mravů k námitce promlčení jí uplatněných nároků vznesené žalovanou“, neučinila. Pokud pak dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem stran „počátků běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby oběma soudy u nároků, které uplatnila proti žalované žalobou o zaplacení 1.089.449,96 Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení“, pak v dovolání taktéž nespecifikovala žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (nehledě již na to, že v dovolání zmiňuje jen jednu otázku hmotného práva, na níž závisí napadený rozsudek odvolacího soudu a která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, aniž by jakoukoliv otázku specifikovala).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, potažmo v části výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnila žádnou dovolací argumentaci, ani nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti a důvodnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům.
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu