ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4283.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4283/2015-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. K. , B., zastoupeného JUDr. Helenou Znamenáčkovou, advokátkou v se sídlem Benešově, Tyršova 1902, proti žalované DEA Motor s.r.o. , IČO 281 86 371, se sídlem v Benešově, Na Chmelnici 424, zastoupené Lucií Kadeřávkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Křižíkova 2062, o zaplacení 144 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 217/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2015, č. j. 17 Co 442/2014-237, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 663,60 Kč k rukám JUDr. Heleny Znamenáčkové, advokátky v Benešově, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 4. 6. 2014, č. j. 8 C 217/2013-175 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 144 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7, 75 % ročně z žalované částky od 1. 10. 2011 (výrok I.) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 58 104 Kč (výrok II.)
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 144 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2012 do zaplacení, jinak jej potvrdil (výrok I.), zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobci ve výši 63 580 Kč (výrok II.) a ve výši 21 520 Kč za řízení odvolací (výrok III.).
Odvolací soud po doplnění dokazování a přihlédnutím ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nebyla mezi účastníky prokázána existence smlouvy o půjčce a uplatněný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení po dle §451 obč. zák. Dovodil, že žalobce původně, když 2. 1. 2008 vložil na základě ujednání účastníků předmětnou částku do pokladny žalované, měl důvod k plnění, který však později zanikl a právě teprve k momentu, kdy důvod plnění zanikl, došlo k bezdůvodnému obohacení žalované. Tento moment nastal 1. 10. 2011, a proto shledal žalobu podanou dne 27. 9. 2013 za včasnou z hlediska plynutí promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák.
Rozsudek odvolacího napadla dovoláním žalovaná s poukazem na ustanovení §237 o. s. ř. a s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je rozhodována rozdílně, přičemž jako důvod dovolání ohlašuje nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu týkající se ujednání o majetkové účasti žalobce v žalované resp. povinnosti vrátit vklad žalobci. V návaznosti na to zpochybňuje dovolatelka posouzení (počátku) běhu subjektivní promlčecí doby, když oproti odvolacímu soudu má za, že je nutno jej vázat ke dni složení vkladu žalobce do pokladny žalované. Závěrem poukázala dovolatelka na sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 s tím, že promlčecí doba počíná běžet dnem, kdy mohl věřitel dlužníka poprvé vyzvat k plnění, což v dané věci bylo den následující po vkladu peněz do pokladny. Žalovaná navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že žaloba bude zamítnuta.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítal, že dovolatelka odkazující na §237 o. s. ř. řádně nevymezila, jaká otázka byla odvolacím soudem řešena jinak, případně v čem spatřuje odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž uváděný dovolací důvod spočívající v tvrzení o nesprávném skutkovém zjištění odvolacího soudu není ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvod, neboť je toliko nesprávné právní posouzení věci, a proto by mělo být dovolání odmítnuto jako nepřípustné. K věci samé zdůraznil, že jde o bezdůvodné obohacení žalované vzniklé plněním z důvodu, který odpadl, a proto subjektivní promlčecí doba počala běžet až 1. 10. 2011 žaloba je podána včas. Z uvedených příčin je nepřípadný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 promlčení u závazku ze smlouvy a nikoli problematiku běhu subjektivní promlčecí doby vztahující se k bezdůvodnému obohacení. I s ohledem na uvedené by dovolání mělo být odmítnuto.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. zabýval se přípustností dovolání žalované.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná v dovolání předně namítá nesprávné stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, ovšem činí tak na podkladě prosté polemiky se správností skutkových závěrů soudu odvolacího, nabízejíc přitom svou skutkovou verzi od závěrů odvolacího soudu zásadně odlišnou, tedy zjevně se snaží činit předmětem dovolacího přezkumu především námitky ryze skutkové, jak ostatně výslovně uvádí. Jestliže dovolatelka evidentně vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při určování vzniku bezdůvodného obohacení (potažmo zjištění okolností rozhodných pro posouzení počátku běhu promlčecí doby) odvolací soud, a jestliže současně kritizuje správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, jde zjevně o námitky skutkové, které však v situaci, kdy jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), přípustnost dovolání (jde-li o nesouhlas s právním hodnocením věci založený na jiném výkladu skutkového stavu) založit nemohou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka pak dále v dovolání cituje dva z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., když uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je rozhodována rozdílně , a konkrétně k takto vymezenému důvodu dovolání připíná (zjevně) závěrečnou pasáž dovolání odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, když má za to, že závěry, na nichž je vystavěno uvedené rozhodnutí, lze vztáhnout i na projednávanou věc, ovšem tak tomu není. Zmíněný judikát totiž řeší otázku absence ujednání o splatnosti závazku v dohodě o dílo (řeší situaci, kdy nebyla splatnost dohodnuta a závisela na výzvě věřitele) a na ni navazující otázku určení okamžiku počátku běhu promlčecí doby. Oproti tomu v dané věci šlo o situaci, kdy mezi účastníky došlo k ujednání o tom, že peněžitý vklad žalobce do žalované společnosti bude v budoucnu vrácen buď formou majetkové účasti ve společnosti či jako příjem z ní (viz skutkové závěry odvolacího soudu), přičemž ukončením (pracovněprávního) vztahu mezi účastníky nastala okolnost, z níž bylo zřejmé, že zmíněné ujednání nebude naplněno. Podstatnou pro rozhodnutí odvolacího soudu na uvedeném skutkovém základě pak byla otázka okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení žalované (nikoli moment, kdy a jak nastala splatnost plnění dle původního ujednání). Je zřejmé, že na řešení otázky momentu splatnosti závazku (jeho určení) rozhodnutí odvolacího soudu založeno není, logicky se tak od zmíněného rozsudku dovolacího soudu odchýlit nemohlo, a proto také ani žalovanou nastolená dovolací námitka nemohla založit přípustnost dovolání.
Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by mohla být dovolacím soudem dovozena přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., a proto dovolání ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Ačkoli žalovaná výslovně napadla rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu, proti výroku o náhradě nákladů řízení žádné konkrétní námitky neuplatnila, když ani nenaznačila, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovému výroku (výroku II) rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014) ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta v částce 6 860 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] z obou těchto částek, což celkem představuje sumu 8 663,60 Kč, kterou je žalovaný povinen nahradit žalobci k rukám jeho advokáta.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 31. října 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu