ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4470.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4470/2017-454
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Ing. Z. F. , D. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Zatloukalova 397/35, proti žalovanému S. Ch. , D. K., zastoupenému Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, o zaplacení 1.566.020 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 50/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2015, č. j. 28 Co 81/2013-385, ve znění opravného usnesení ze dne 10. července 2017, č. j. 28 Co 81/2013-446, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu ve znění označeného opravného usnesení byla připuštěna změna žaloby co do požadovaného úroku ve výši 13,5 % ročně z částky 1.566.020 Kč od 22. 12. 2000 do 13. 12. 2006 (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žaloba byla odvolacím soudem v tomto rozsahu zamítnuta (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), dále byl částečně změněn výrok I. rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 5. 2012, č. j. 8 C 50/2004-232, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1.566.020 Kč spolu s úrokem z prodlení ve specifikované výši (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), ve zbylé části, jíž byla žaloba zamítnuta (co do úroku z prodlení ve výši 10 % a 8 % z v rozsudku specifikovaných částek), byl výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrzen (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně 140.292,40 Kč (výrok V. rozsudku odvolacího soudu) a na nákladech odvolacího řízení 110.983,80 Kč (výrok VI. rozsudku odvolacího soudu). Konečně bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit České republice náklady odvolacího řízení ve výši 3.870,30 Kč a povinnosti žalovaného zaplatit České republice náklady odvolacího řízení ve výši 449,70 Kč (výroky VII. a VIII. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v plném rozsahu dovolání, na němž setrval i poté, co bylo vydáno výše označené opravné usnesení. Přípustnost dovolání odůvodnil toliko odkazem na ust. §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jako dovolací důvod ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a o. s. ř.) a řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první, odst. 3 věta první, §218 písm. b/ o. s. ř.).
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému bylo tímto rozhodnutím jinak zasaženo do jeho práv. Určujícím je přitom výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, jejž svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší či změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004, či ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014).
Směřuje-li žalobce své dovolání proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo vyhověno jednak jeho návrhu na změnu žaloby, jednak žalobě v té části, v níž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky ve výši 1.566.020 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 %, a dále proti výroku VIII., jímž byla žalovanému uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení České republice, je třeba jej v souladu s výše předestřeným pokládat v této části za subjektivně nepřípustné. A nezbývá než je odmítnout (§243c odst. 3, §218 písm. b/ o. s. ř.)
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání ve vztahu ke zbývajícím výrokům III., IV., V., VI. a VII. napadeného rozhodnutí.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích V., VI. a VII., jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení, ve výroku III. napadeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba v rozsahu, v němž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení úroku ve výši 13,5 % ročně z částky 1.566.020 Kč za v napadeném rozhodnutí specifikované období, a ve výroku IV., jímž byl zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně částečně potvrzen, pak ve vztahu k těmto výrokům neuplatňuje, kromě skutkových tvrzení, žádnou relevantní dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčeným výrokům založena přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 větu první, §224 odst. l, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce na jejich náhradu nemá právo a žalovanému, jenž v dovolacím řízení nepodal vyjádření, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 11. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu