ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.482.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 482/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce TEAMONT s. r. o., se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Pobřežní 95/74, IČ 268 53 337, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátu, K. Sliwky 126/18, proti žalované LUDMARA, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Hrabůvce, Josefa Kotase 1173/29, IČ 278 13 011, zastoupené JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Prostorná 4, o zaplacení částky 3.100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 155 C 1/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2016, č. j. 8 Co 325/2016-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2016, č. j. 155 C 1/2012-141 [jímž podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku (výrok I.), žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků ze dne 4. 2. 2016 zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 41.200,- Kč k rukám zástupkyně žalované (výrok III.)]. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že ačkoliv žalobci vznikla poplatková povinnost dnem podání žaloby (dne 7. 9. 2012), podává opakovaně žádosti o osvobození od soudních poplatků, a že „takovýto postup nelze do nekonečna tolerovat, když je zjevné, že žalobce soudní poplatek zaplatit nehodlá“. Odvolací soud přitom odkázal na ustanovení §2 o. s. ř., podle nějž je v chování žalobce nutno spatřovat záměrné procesní obstrukce sledující bezdůvodné protahování soudního řízení opětovnými žádostmi o osvobození od soudních poplatků, přestože o jeho žádostech o osvobození od soudního poplatku ze žaloby již bylo pravomocně rozhodnuto (a jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto). Dále zdůraznil, že žádá-li žalobce opětovně v roce 2016 o osvobození od soudních poplatků, avšak přitom dokládá daňové přiznání za rok 2014 (jež předložil až v odvolacím řízení), je zřejmé, že to nemůže mít na posouzení jeho nové žádosti žádný vliv, jelikož ani samotné daňové přiznání není relevantním důkazem o faktických majetkových poměrech žalobce, navíc když jsou v něm uvedena aktiva ve výši 195.916,- Kč. Uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, když žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků zamítl a řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, aniž vyčkal právní moci rozhodnutí, jímž zamítl (třetí) žádost žalobce o osvobození od soudního poplatku (ze žaloby) ze dne 4. 2. 2016.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě je v řízení řešena právní otázka doposud dovolacím soudem neřešená“. „Důvod přípustnosti“ dovolání spatřuje dovolatel jednak v tom, že odvolací soud, pokud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., rozhodl v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, 29 Cdo 2340/2014, 29 Cdo 180/2015, 29 Cdo 3538/2014 a 29 Cdo 3540/2014, a dále v tom, že předmětem dovolání je právní otázka doposud dovolacím soudem neřešená; dle jeho názoru je totiž nutno vždy trvat na tom, aby nejprve bylo pravomocně rozhodnuto o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků (a to i tehdy jsou-li žádosti podávány opakovaně a opírány o nové skutečnosti a aktuální majetkové poměry účastníka
- v daném případě bylo touto novou skutečností daňové přiznání za rok 2014), poté, aby v případě pravomocného zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků byla učiněna opětovná výzva k úhradě soudního poplatku s poskytnutím další lhůty, a teprve pak je možno řízení zastavit pro nezaplacení soudního poplatku. Za zcela nezákonné proto považuje zastavení řízení dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1138/15). Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel dále dovozuje z toho, že v rozporu s uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu nepřihlédl k tomu, že vzhledem k jeho příjmům a výdajům je u něj dána objektivní nemožnost poplatek zaplatit, přičemž nejde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Poukazuje na to, že doložil daňové přiznání za rok 2014 a že daňové přiznání za rok 2015 v době podání žádosti o osvobození od soudního poplatku nebylo ještě podáno. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje a že se žalobce plně osvobozuje od placení soudních poplatků, eventuelně, aby usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013). Pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) k projednání dovolání nepostačuje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod.
Dovolatel v dané věci, jak z obsahu dovolání vyplývá, napadl usnesení odvolacího soudu 1) v části výroku, jíž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta jeho (v pořadí třetí) žádost o osvobození od soudního poplatku (ze žaloby) ze dne 4. 2. 2016, a 2) v části výroku, jíž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž řízení bylo zastaveno podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, pro nezaplacení soudního poplatku ze žaloby.
Pokud dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu v části výroku, jíž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta jeho (opakovaná) žádost o osvobození od soudního poplatku ze dne 4. 2. 2016, pak v dovolání sice citoval rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru v rozporu, avšak - ač zastoupen advokátem a přes správné poučení odvolacím soudem - v něm žádnou otázku hmotného nebo procesního práva neformuloval; pro tento nedostatek, jenž nebyl ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněn, nelze v dovolacím řízení proti uvedenému výroku odvolacího soudu pokračovat. Kromě toho žalobce svou polemiku s názorem odvolacího soudu zakládá na tvrzeních vedoucích k odlišnému skutkovému stavu, než ke kterému odvolací soud dospěl, a na jeho podkladě pak následně staví i svou argumentaci stran rozporu napadeného usnesení s citovanými rozhodnutími dovolacího soudu, což nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nelze-li v dovolacím řízení proti části výroku odvolacího soudu, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta (opakovaná) žádost žalobce o osvobození od soudního poplatku ze dne 4. 2. 2016, pokračovat pro uvedený nedostatek, jenž nebyl ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněn, zabránil tím žalobce dovolacímu soudu v tom, aby tuto část výroku usnesení odvolacího soudu přezkoumal. Řešení dovolatelem nastíněné otázky procesního práva, jež by měla podle jeho názoru založit přípustnost dovolání proti části výroku usnesení odvolacího soudu, jíž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, kterým řízení bylo podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku (ze žaloby), tak pro danou věc nemá žádný význam. Ať již by totiž byla otázka dovolatelem nastíněná zodpovězena dovolacím soudem jakkoliv, nemohlo by se její řešení projevit v jeho poměrech, tj. přivodit pro něj příznivější rozhodnutí o dovolání proti této části výroku usnesení odvolacího soudu, když osvobození od soudních poplatků mu nebylo pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně, ve spojení s částí potvrzujícího usnesení odvolacího soudu, přiznáno, a soudní poplatek ze žaloby nezaplatil. Řešení právní otázky, jejíž přezkum dovolacím soudem by byl bez významu pro jeho rozhodnutí o dovolání, proto přípustnost dovolání založit nemůže (srov. k tomu obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poukázal-li dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/15, je - bez ohledu na již shora uvedené - možno připomenout, že Ústavní soud v něm dospěl nejen k závěru jím prezentovanému, nýbrž v jeho bodu 33. taktéž uvedl: „Ústavní soud si je pochopitelně vědom potřeby chránit jiné účastníky původního řízení před zneužíváním institutu návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku k záměrným obstrukcím. Proto Ústavní soud např. rozhodl, že novému posouzení nemusí soud podrobovat opakovanou žádost o přiznání osvobození od soudního poplatku, jestliže není odůvodněna změnou relevantních skutkových okolností. Tento závěr ovšem cílí na ty případy, kdy by i přes věcně správné negativní rozhodnutí o návrhu účastníka tento podával nové a nové neodůvodněné návrhy na přiznání osvobození od soudního poplatku ve stejném řízení, v čemž mu ustanovení §138 občanského soudního řádu nijak nebrání“.
Protože dovolání žalobce trpí nedostatky, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a jinak není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu