ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5107.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5107/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. M. Z. , P., zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti žalovaným 1. Ing. A. K. , 2. Mgr. M. H. , a 3. O. H. , všem bytem Praha 6, Cukrovarnická 497/15, 2. a 3. zastoupení Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o 432.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 EC 357/2011, o dovolání žalovaných 2. a 3. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2016, č. j. 11 Co 248/2014-142, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 7. 4. 2014, č. j. 27 EC 357/2011-100, zamítl návrh žalovaných 2. a 3. na zrušení rozsudku pro zmeškání vyneseného tímto soudem dne 5. 2. 2013 pod č. j. 27 EC 357/2011-48, jímž bylo žalovaným 2. a 3. (dále též jen „dotčeným žalovaným“) uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 432.000 Kč s příslušenstvím. Soud neshledal opodstatněné tvrzení žalovaných 2. a 3., dle něhož se na první jednání ve věci nedostavili z omluvitelných důvodů, pročež by podle §153b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), měl přikročit ke zrušení rozsudku pro zmeškání a nařízení jednání. Uvádí-li dotčení žalovaní, že jejich nezletilý syn onemocněl v noci před jednáním, 2. žalovaný musel s ohledem na obavy z možného nakažení 3. žalované v pokročilém stupni těhotenství zajistit péči o syna sám a 3. žalovanou požádal, aby tyto okolnosti uvedla v elektronické omluvě učiněné prostřednictvím mailu, není tím nikterak doloženo, že onemocnění dítěte přetrvávalo i přes den. S ohledem na nepřesvědčivost argumentů dotčených žalovaných tedy soud přistoupil k zamítnutí projednávaného návrhu.
K odvolání žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž usnesením ze dne 3. 9. 2014, č. j. 11 Co 248/2014-116, odmítl odvolání 1. žalovaného (výrok I.) a napadené usnesení potvrdil (výrok II.). Zatímco 1. žalovaný nebyl soudem shledán subjektivně legitimován k podání odvolání, argumenty žalovaných 2. a 3. nepřesvědčily odvolací soud o nesprávnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud vyzdvihl nutnost rozlišovat mezi důvody relevantními v řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání, v jehož rámci lze přezkoumávat i existenci včasné a opodstatněné omluvy, a omluvitelným důvodem významným při uplatnění návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání dle §153b odst. 4 o. s. ř., jímž je překážka, jež žalovanému nejen brání v účasti na jednání, ale i ve včasném omluvení své neúčasti. Byť by onemocnění nezletilého syna vyžadující péči rodičů bylo možné pokládat za ospravedlnitelnou příčinu, nejde o důvod prominutelný, jenž dotčeným žalovaným zabraňoval ve včasném omluvení se z jednání, a to buď písemně, telefonicky či mailem. Uváděné onemocnění nebylo překážkou toho, aby 2. žalovaný zorganizoval doručení písemného vyhotovení omluv datovaných ke dni 4. 2. 2013 na podatelnu soudu před zmiňovaným jednáním, ani tomu, aby 3. žalovaná omluvila svou absenci s ohledem na nemoc syna mailovým podáním doručeným dne 5. 2. 2013. Za těchto okolností lze usuzovat, že ani 2. žalovanému onemocnění syna nebránilo v omluvení své neúčasti na jednání telefonicky, mailem nebo připojením doušky k textu zmíněného podání datovaného ke dni 4. 2. 2013. V projednávané věci tedy nebyly splněny předpoklady pro zrušení rozsudku pro zmeškání dle §153b odst. 4 o. s. ř., neboť tvrzený důvod neúčasti na jednání nebránil dotčeným žalovaným ve včasném omluvení absence.
K dovolání žalovaných 2. a 3. přezkoumal posledně uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je usnesením ze dne 1. 12. 2015, č. j. 28 Cdo 188/2015-137, ve výroku II. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil nutnost rozlišovat mezi procesními nástroji – návrhem na zrušení rozsudku pro zmeškání a odvoláním proti takovému rozhodnutí. První ze jmenovaných pak najde zpravidla opodstatnění tehdy, bude-li doloženo, že se žalovaná strana nemohla dostavit na jednání a ani se z něj v rámci určité časové hranice omluvit. Přitom ale není na dovolacím soudu, aby tuto časovou hranici vztahoval v obecné rovině k určitému jednoznačnému okamžiku, a stanovil tak pravidlo nad rámec zákonné úpravy. Úvahu odvolacího soudu, jenž onemocnění syna žalovaných shledal ospravedlňujícím jejich neúčast na jednání, nikoliv však již nedoručení včasné omluvy, považoval za nepřesvědčivou, neboť posouzení včasnosti omluvy jím bylo zjevně vztahováno k časovému bodu neodpovídajícímu okamžiku, k němuž bylo vůbec reálné doručit omluvu tak, aby o ní při jednání již soudce měl povědomí a mohl k ní přihlédnout. Z důvodu uvedeného nedostatku přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 8. 3. 2016, č. j. 11 Co 248/2014-142, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, připomněl, že omluvitelným důvodem podle §153b odst. 4 o. s. ř. je pouze taková okolnost, jež žalovanému zabránila nejen účastnit se jednání, nýbrž i včas omluvit svou neúčast na něm. Naznačená obrana pak nepřísluší tomu, kdo neúčast na prvním jednání omluvil, avšak soud neuznal jeho důvody. Ve vztahu k oběma žalovaným shledal jejich omluvu včasnou z pohledu citovaného ustanovení, jelikož se dostala do dispozice soudu prvního stupně předtím, než mělo být zahájeno jednání ve věci, a onemocnění jejich syna proto není možné pokládat za omluvitelný důvod ve smyslu řečené normy, nebránilo-li jim omluvit včas svou nepřítomnost u jednání. Zamítavé rozhodnutí obvodního soudu tak potvrdil.
Proti naposled zmíněnému usnesení podali dovolání žalovaní 2. a 3., mající je za přípustné dle §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího. Zdůrazňují, že jejich omluva se nedostala do sféry dispozice rozhodujícího soudce, což ostatně dokládá i protokol z jednání, v němž se konstatuje absence omluvy ve spise. Nemohou tedy obstát závěry odvolacího soudu o včasnosti podané omluvy z jednání, opírající se toliko o skutečnost, že dané písemnosti byly doručeny na podatelnu soudu. Popsaný úsudek mají za rozporný se závazným právním názorem vyplývajícím z předchozího kasačního usnesení dovolacího soudu. Dále upozorňují na nesrovnalosti v čase konání jednání, při němž byl rozsudek pro zmeškání vydán a jež mělo dle protokolu začít v 14:35, v 9:22 být přerušeno a skončeno v 9:41 hod. Dovolatelé rovněž opakují, že zde nebyl dán prostor pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť se všichni již od počátku aktivně bránili přiznání nároku žalobce, v této souvislosti připomínají rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 63/05. Vedle řečeného poukazují na jiné co do věci obdobné řízení mezi týmiž účastníky, jež skončilo v jejich prospěch. Postup odvolacího soudu považují za nesprávný rovněž pro nedostatečnou reflexi konkrétních okolností nynějšího případu (pokročilé těhotenství 3. žalované, nemoc syna a s ní související psychické i fyzické rozpoložení 2. žalovaného). Polemiku s usnesením odvolacího soudu završují návrhem na jeho zrušení, jakož i zrušení usnesení soudu obvodního a vrácení věci soudu první instance k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil 1. žalovaný, jenž se s ním plně ztotožnil.
Žalobce se naproti tomu domnívá, že dovolání nesplňuje formální požadavky stanovené procesními předpisy a postrádá i důvodnost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem žádnou otázku ve smyslu citovaného ustanovení nepředkládá.
Nejvyšší soud ve své judikatuře konstantně připomíná, a učinil tak i v kasačním usnesení v nynější věci, že nelze zaměňovat procesní instituty odvolání proti rozsudku pro zmeškání a návrh na jeho zrušení podle §153b odst. 4 o. s. ř. (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 637/96, či ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000). Ačkoliv je účelem obou instrumentů odklizení rozsudku pro zmeškání v případě, nedostavila-li se žalovaná strana k jednání z „omluvitelných“ důvodů, liší se navzájem v postupu při jejich projednávání, jakož i v okruhu relevantních skutečností. Opodstatněnost návrhu na zrušení kontumačního rozsudku je dána v případě, bránila-li účasti na jednání taková skutečnost, již nebylo možné předvídat, a zamezila tak i včasné omluvě žalovaného (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3677/2013), přičemž je presumováno splnění všech podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. V odvolacím řízení je naproti tomu dán prostor předpoklady pro jeho vydání znovu přezkoumat. Jinak řečeno, nelze zaměňovat omluvitelný důvod zmeškání ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř. na straně jedné s posouzením předpokladu pro vydání rozsudku pro zmeškání (absence důvodné a včasné omluvy účastníka nedostavivšího se k jednání), jež může být předmětem řízení o odvolání proti kontumačnímu rozsudku, na straně druhé (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 737/2000, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 92/2002). Rozsudek pro zmeškání tak zjevně nemůže být zrušen dle §153b odst. 4 o. s. ř. pro skutečnost, již by sice bylo lze mít za omluvitelný důvod neúčasti na jednání, avšak nebránila danému účastníku se včas omluvit (srovnej dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2130/2014).
Není tedy možné usuzovat na odklon od judikatorní praxe Nejvyššího soudu, uzavřel-li městský soud, že argument akcentovaný dotčenými žalovanými – onemocnění syna a pokročilé těhotenství třetí žalované – byť by mohl ospravedlňovat jejich neúčast na jednání, nelze považovat za znemožňující jejich včasné omluvení, a tudíž důvod ke zrušení rozsudku pro zmeškání dle §153b odst. 4 o. s. ř., byla-li omluva soudu prokazatelně doručena před v předvolání avizovaným časem zahájení jednání. Ve vztahu k včasnosti omluvy se patří upozornit, že navzdory mínění dovolatelů se splnění tohoto požadavku neváže striktně k momentu, kdy se s daným přípisem seznámí ve věci rozhodující soudce. Uvedené přitom nevyplývá ani z předchozího kasačního usnesení Nejvyššího soudu vydaného v nynější věci. Za včasnou je dle ustálené judikatorní praxe oproti tomu nutné mít rovněž omluvu, jež dorazí na soud před jednáním (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 545/2002), nehledě na skutečnost, že se v důsledku administrativních opatření kupříkladu zdržela, a nedostala se tak k očím rozhodujícího soudce – uvedený nedostatek pak lze zhojit v rámci řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání, jenž byl v důsledku nastíněného sledu událostí vydán (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 737/2000; k závěru, že eventuální zdržení podání uvnitř soudu v důsledku administrace nemůže mít vliv na posouzení včasnosti podání, viz obdobně kupř. rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3482/2013).
Lze-li tedy kontumační rozsudek odklidit cestou jeho zrušení ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř. toliko tehdy, existoval-li omluvitelný důvod zabraňující dotčeným žalovaným zúčastnit se jednání a zároveň se z něho včas omluvit, avšak v tomto případě bylo zjištěno, že omluvné přípisy dorazily na soud ještě před začátkem jednání (nehledě na to, zda se v jednání započalo v čase avizovaném v předvolání - 9:00, či ve 14:35 hod., jak uvádí protokol z jednání), je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu (potvrzující zamítavé usnesení soudu prvního stupně), jež v dané situaci jako případný pro žalovanými 2. a 3. uplatňovanou obranu akcentuje institut odvolání proti rozsudku pro zmeškání, obstojí jako správné. Co se týče ostatních námitek dovolatelů (zdůrazňujících především pokročilé těhotenství 3. žalované a nemoc jejich syna jako omluvitelný důvod neúčasti na jednání či připomínající, že oprávněnost nároku žalobce sporovali již v odporu proti platebnímu rozkazu) je pak zapotřebí upozornit, že zpochybňují samotné předpoklady vydání rozsudku pro zmeškání, k jejichž přezkoumání ovšem slouží, jak bylo shora vyzdvihnuto, odvolací řízení (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 355/2016).
Z vylíčeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k posouzení otázky (ne)existence omluvitelného důvodu pro zrušení rozsudku pro zmeškání v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nepředložili-li tedy 2. a 3. žalovaní jinou otázku, pro niž by na dovolání bylo lze nahlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., nezbylo Nejvyššímu soudu než jejich podání dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 5. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu