ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5199.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5199/2017-673
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kaplice se sídlem v Kaplici, Farské náměstí 80, IČ 650 25 725, zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Za Hřištěm 1141/2, proti žalovaným 1) Redusta s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, IČ 291 33 998, zastoupené JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, a 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 171/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. května 2017, č. j. 7 Co 524/2017-628, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 2 C 171/2013-516, jímž zamítl žalobu [podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. v k. ú. K., a jímž žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení první žalované částku 43.998,20 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.) a druhé žalované částku 800,- Kč; dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení první žalované částku 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce a druhé žalované částku 938,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva o převodu části označeného pozemku, jejímž původním vlastníkem byl právní předchůdce žalobkyně, uzavřená dne 3. 12. 2012 mezi Pozemkovým fondem České republiky a J. S. (jakožto restituentkou podle zákona o půdě, jejíž restituční nárok byl dlouhodobě neuspokojen a která dne 8. 8. 2013 zemřela) je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť jí byl porušen §29 zákona o půdě, že však žalovaná 1), která kupní smlouvou ze dne 20. 12. 2012 nabyla tento pozemek do vlastnictví od J. S., byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že na ni prodávající převádí vlastnické právo k tomuto pozemku [žalovaná 1) byla tzv. dobrověrným nabyvatelem - viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12]. Poukázal také na skutečnost, že Římskokatolické církvi náleží dle zákona č. 428/2012 Sb. finanční náhrada ve výši 47.200.000.000,- Kč (bez inflační doložky), a že pokud žalobkyni nebude předmětná nemovitost vydána, nelze říci, že majetková křivda nebyla vůbec vypořádána (zohledněna), když je zmírněna (řešena) „nabídkou výplaty uvedené finanční částky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (posuzováno podle jeho obsahu pouze proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, když ve vztahu k nákladovým výrokům dovolání žádné námitky neobsahuje), přičemž k otázce jeho přípustnosti uvedla pouze tolik, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v případě, že by dovolací soud byl toho názoru, že právní otázka již byla vyřešena, pak dáváme v úvahu dovolacímu soudu, zda by neměla být posouzena jinak“. Dovolatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, skutkové okolnosti případu a obsah rozhodnutí odvolacího soudu, s nímž vyjádřila nesouhlas. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně „k novému projednání a rozhodnutí“.
První žalovaná se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť „nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho přípustnost“, a z dovolání „není zřejmé, v čem spočívá nesprávné posouzení, resp. z jakého důvodu se žalobkyně domnívá, že se jedná o nesprávné právní posouzení věci“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné . Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelka v posuzovaném případě nedostála, neboť v něm předpoklady přípustnosti dovolání řádně nevymezila, a neoznačila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) k projednání dovolání nepostačuje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod.
Z obsahu dovolání je sice zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí s některými dílčími právními názory odvolacího soudu (např. s tím, že účastníky tohoto řízení neměli být i potomci zemřelé Jiřiny Strykové, neboť spor se netýká jejich právní sféry, či s účelem finančního vypořádání s církvemi podle zákona č. 428/2012 Sb.), avšak konečný (stěžejní) závěr odvolacího soudu, že žalovaná 1) byla při uzavření kupní smlouvy dne 20. 12. 2012 o převodu předmětného pozemku v dobré víře, žalobkyně v dovolání nezpochybnila a v tomto směru ani neoznačila žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by podle jejího mínění měla zakládat přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 85/16).
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu